KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 19

Jeho oči se do mě zabodávaly a já jsem se bála mu jeho pohled opětovat. Mohl by mi ublížit? Jako uznávám, že momentálně vypadal jako medvídek, upatlaný od koláče a překvapený mým návratem. Stále to neměnilo nic na tom, že jsem na něj byla naštvaná, možná se tomu dalo spíš říkat jinak. Byla jsem zklamaná, že mě vnímal jako někoho, kým jsem nebyla. Ale byla to škoda pro něj. Proboha, opět tady filozofuji nad kravinami. Vraťme se raději k borůvkovému koláči, který provoněl celé spodní patro. ,,Koukám, že tě koláč zaujal," usmál se rozpačitě Lars. ,,Můžu ochutnat?" ,,A neměla si náhodou před chvílí večeři?" ,,Tohle je dezert. A já mám borůvky příšerně ráda." ,,Já vim," usmál se a natáhl se pro talířek s připravenou porcí, který mi podal. Naše ruce se zběžně potkaly, ale raději od sebe rychle utekly. ,,Děkuju." ,,Neni zač." Začal nabírat další porci pro sebe a opřel se o linku. ,,Je to moc dobrý." Vážně to bylo něco skvostného. Úžasná chuť ještě teplého koláče, o kterém víte, že ho pekl váš sok, bude vám z něj nejspíš špatně, ale neodoláte jeho pokušení. Příliš lákavá dobrota, která se vám rozplývá na jazyku a zvedá hladinu endorfinu v krvi. Ale jako by už tohle nebylo dost dokonalé, během chvíle, kdy jsem se zasnila do koláče, přede mnou přistál hrnek horké čokolády. ,,Ses rozhodl, že mě předávkuješ cukrem?" Sladká bomba v podobě koláče a čokolády mi v onu chvíli sedla asi nejlépe, jak jen mohla. ,,Ne, ale říkal jsem si, že ti udělám radost. Předpokládám, že večeře s Peterem stála za hovno." Zakuckala jsem se a hodila po Larsovi káravým pohledem. ,,Jídlo bylo dobrý." ,,Kdybys mi řekla, že máš chuť na rybu, rád bych ti jí uvařil. Nebo tě do tý restaurace vzal já sám osobně." Byl naštvaný a možná i žárlil, i když se to snažil skrývat. A mně zase lezlo na nervy, že dělal, jako by se nikdy nic nestalo, jako by nikdy nic neřekl. ,,Já svoje sliby dodržuju. A jemu jsem slib dala." Prohlížel si mě a chvilku přemýšlel, než se rozhodl odpovědět. ,,Kdybys ho poslala do háje, o nic bys nepřišla." ,,Nejsem taková. Kdybys mě znal, tak bys to věděl." ,,Dotknul se tě?" najednou obrátil list a přimhouřil na mě oči. Sklopila jsem pohled k zemi. ,,Jo. Ale nic mi neudělal." Ozvala se rána a já jsem se dlouho odhodlávala, než jsem hlavu zvedla. A když jsem ji zvedla, chtěla jsem ji sklopit znova. V jeho očích se leskly slzy. A tyhle slané potoky stékaly i po jeho tvářích. Zželelo se mi ho. I když neměl moc důvod být naštvaný. Hráli jsme těžkou nekonečnou hru. Několikrát vztekle kopl do kuchyňského ostrůvku a pěstmi bouchl do linky. Rozhodla jsem se, že raději zmizím, minimálně jsem se potřebovala převléct. Potichu jsem se zdekovala do pokoje, kde jsem si místo šatů oblékla tepláky a volnou mikinu. Dole padalo nádobí. Slyšela jsem Larsův řev, hysterický pláč. Promnula jsem si obličej a zeptala se sama sebe, jestli to zvládnu. A moje srdce ho mělo až příliš rádo na to ho tam nechat samotného. Cestou jsem začala doufat, že nevzbudí Ellie a nepřivolá svým vztekem Jamese. Našla jsem ho se zkrvavenýma rukama v kaluži krve a slz. Pohled na něj mě rozesmutněl. Můj dech ztěžkl a moje naštvání zvláštně vymizelo. Sice rozbil půlku nádobí a udělal tady šílený nepořádek, ale asi mi ho bylo až příliš líto. Až moc jsem dokázala pochopit, jak se může cítit. V komoře jsem si vzala smeták a dala se do úklidu střepů, v kterých se válel ten můj blbec. ,,Já to uklidim." ,,Prosim tě, ty se hlavně nehejbej a zůstaň tam, kde seš." ,,Promiň. Udělal jsem tady bordel. Koupim nový nádobí," vzlykavě pronesl skoro až klukovským hlasem. Věnovala jsem mu naštvaně lítostivý pohled a snažila jsem se poklidit ten svinčík všude okolo.

Když jsem několikrát za sebou zametla, oklepala jsem z Larse střepy a poslala ho do koupelny, ještě jsem vyluxovala a vydala se za ťulpasem, abych mu vyčistila jeho pořezané ruce. Seděl na zemi v koupelně a koukal se do blba. ,,Tak co?" ,,Já se fakt omlouvám, nevím, co to do mě vjelo. Nechtěl jsem ti přidělat starosti, Marlene." ,,Je to v pohodě. Mám to uklizený." ,,Mrzí mě to. Upřímně mě to mrzí." ,,To už je asi jedno, teď ti musíme vyčistit ty tvoje ruce."
Z rukou jsem mu vyndala několik desítek různě velkých střepů a střípků. Pečlivě jsem mu je vydezinfikovala a vyčistila. ,,Budeš tam mít jizvy," povzdechla jsem si. ,,Jizvy jsou fajn připomínky toho, co už bych neměl dělat." ,,Jestli to bereš takhle." ,,Někdy člověk přehlíží věci, které se zdají bejt samozřejmý," usmál se a vzápětí syknul. A to jsem se jenom lehce dotkla jeho poškozenď kůže. ,,Víš co by mě zajímalo? Jak chceš s tímhle usnout." ,,Nějak to zvládnu." ,,To asi budeš muset. Držím palce." Zvedla jsem se a vydala jsem se do ložnice, s kterou byla koupelna propojena. ,,Dobrou noc, Marlene," zaslechla jsem ještě jeho hlas a vzdálila jsem se z jeho blízkosti. Moje pocity byly smíšené, vlastně spíš velmi smíšené. Chtěla jsem řvát, chtěla jsem brečet, smát se, vztekat se. Chápala jsem ho a zároveň jsem mu absolutně nerozuměla. Lekla jsem si do postele a neplánovaně jsem se až příliš rychle ponořila do říše spánku a snů.

LARS

Nemohl jsem spát. Moje kůže pálila a bolela. A taky někde neustále krvácela. V krku mi vyschlo tak, že jsem ji mohl srovnávat se Saharou. Ztěžka jsem se zvedl z postele a dobelhal se do kuchyně. Napustil jsem si sklenici čiré ledové vody a ponořil se do nekonečné svěžesti a čistoty. Sklenice jsem vypil rovnou dvě, tou druhou jsem chtěl zchladit svoje divoké myšlenky, které splašeně pobíhaly všude okolo. Ze stolku v obýváku jsem si vypůjčil Marlynu rozečtenou knihu a pomalým ospalým krokem jsem vyrazil do ložnice. Ovšem nedalo mi to, a tak jsem ještě před tím přišel ke dveřím, které mohly být cestou do ráje, pekla i ničeho zároveň. Potichu jsem pootevřel dveře a nakoukl jsem dovnitř. Marlene spala ve zvláštní poloze a kroutila se jako had. Ačkoli jsem se dlouho snažil ovládnout a odejít, nedokázal jsem to. Lehl jsem si vedle ní a ona se okolo mě obmotala jako užovka. ,,Voníš jako máta peprná." ,,Jsem peprnej?" ,,Chchhh...." Dál spala jako by se nechumelilo. Ztrácel jsem se ve změti jejích vlasů a připadal jsem si jako princ probíjející se křovím, aby zachránil princeznu. Jenomže ačkoli jsem tuhle krásku už dobyl, její nekrálovsky prázdné srdce jsem nezískal. Téhle princezně chyběla modrá krev, která byla údajným znakem šlechticů. Venku ještě bylo skvětlo a ptáci jako by se mě snažili ukolébat ódami přírody. Ruce mě bolely a nepříjemně mě pálily, přesto nová bolest nepřekonala tu hluboko zakořeněnou ve mně. Už jsem nemohl vrátit zpět své činy, svoje slova a rozhodnutí. Jednou jsem se stal dědicem podniku, který se zrovna nezabýval čestnými obchody, a tak už se nároku nikdy nezbavím. Už nikdy tam nepřestanu patřit. Do skupiny lidí, kde jsou podvody na denním pořádku. Vedle mě spí malý kvítek nevinnosti a já přitom mám černočerné srdce plné bolesti a zatrpklosti. Kéž bys věděla, Marlene. Kéž bys jen věděla, že objímáš lháře, který moc lidem ublížil. Nesnášel bys mě ještě víc. Pak bych se už ani nemohl podívat do zrcadla bez výčitek a strachu. Aniž bych si to do teď pořádně a reálně uvědomil, změnila mě. Změnila moje zmrzlý srdce. Otázkou už jen zbývá, jestli existuje osud a tohle je jeden z jeho kroků, nebo je tohle souhra náhod, které mě neposunou nikam dál. Má cenu riskovat, když vím, že mi nikdy nebude patřit?

Celou noc jsem přemýšlel. Došlo mi, že nemá cenu se snažit o něco, co nikdy nemůže skončit dobře. My dva nejsme zamilovaní blázni, co skončí jako v pohádce. Jsme dva zlomení lidé, kteří si mysleli, že by mohli vyhrát nečestný souboj s černými silami. Peklo je mocné a láska jej nepohltí.