Morsmordre

Čtyřicet

Anaal Nathrakh - Depravity Favours the Bold

---
Věnováno jesterka1989elis. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Sebevědomé kroky duněly chodbou, až se všichni do jednoho za studentkou kolem nich prošivší, ať už to v jejich zájmu bylo či nikoli, otáčeli a provázeli ji svými pohledy. Ona na to však nedbala. Naopak, její zanícený výraz dával vskutku jasně najevo, že je pevně rozhodnutá, a hlavně odhodlaná dovést svůj úmysl ke zdárnému konci.

Hermiona Grangerová si odhodila v naučeném gestu vlasy z ramene, však ony hned jí napadaly zpět do tváře. Potlačila zavrčení, jistěže jí vlasy na zádech nezůstanou, mělo ji to napadnout. Nu což. Alespoň se nezamotaly do prefektského odznaku vyjímajícího se jí na svetru.

„Uhni," zavrčela na prváka, který se jí omylem přimotal do cesty. Ten jen vyjekl, když odskočil stranou, a začal se jako o překot omlouvat. Hermioně jako by to ale bylo zcela ukradené. Jako by na ničem jiném nesešlo. Jen na tom, co se chystala udělat. Kromě sebe samé k tomu už potřebovala pouze jediného člověka.

Dalo by se to nazvat pouhou shodou náhod či příznivými podmínkami, stejně tak však mohlo jít o náhodu zinscenovanou získáním všech těch správných informací nebo přímým úmyslem. Hermioně bylo upřímně jedno, kterou z těch možností si její oběť vybere, pro kterou se rozhodne. Ať už to mělo být tak či onak, ona to věděla. Věděla, kdy tu bude. Koneckonců, měla své informátory.

Kroky ji zavedly do čtvrtého patra. Nikde nikdo, všude bylo pusto a prázdno. Výborně, to se jí hodilo. Až na to, že... že nikde nebyl ani on.

„No, doufám, že jsi mi nelhal. Je to i ve tvém zájmu, chlapče," zamumlala si pro sebe tiše.

„Mluvíš snad na mě?" ozvalo se za ní pohrdavě. Ten hlas poznala, jistěže, jinak to ani nebylo možné. Slýchala jej přeci celých pět let, co v Bradavicích studovala. V tom negativním slova smyslu, samozřejmě. Hermiona se na podpatku prudce otočila, ve tváři vepsanou nenávist, kterou nebyla s to ze svých očí vymazat, třebaže se o to snažila sebevíc. Alespoň pro tuto chvíli.

„Malfoyi," zavrčela. To slovo, jméno vyřčené jako nadávka, bylo natolik bezděčnou reakcí, nedokázala jej zastavit včas.

„Grangerová," ušklíbl se, oplatě jí stejnou mincí. „Stýskalo se ti snad po společnosti čistokrevných, na níž už jen ze své podstaty nemáš sebemenší právo?" Nenávistný a odporu plný výraz jeho tváře nutil dívku stojící před ním se otřást. Sám se přesvědčoval, že s ní mluví jen a pouze z důvodu spolupráce na hodinách Obrany - spolupráce, kterou si sám vyžádal. S jediným účelem. Aby zasel semínko nesváru do pevně sevřené skupiny kolem Nebelvírských. Důvod, proč se rozhodl právě pro tento způsob, na něm už přeci nezáleželo. V levém zápěstí chlapci bolestivě cuklo, nedal to však na sobě nijak znát.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má všechno znamenat?" rozhlédla se Hermiona po chodbě, aby se ujistila, že jsou zde doopravdy sami a nikdo nepovolaný nemůže slyšet jejich rozhovor. Jako by snad existoval někdo, koho by mohla za povolaného označit. Existoval, dokonce byli dva. Ale ani jeden z nich se nevyskytoval na čtvrtém podlaží.

„A řekneš ty mně, co má to všechno být?" pozvedl obočí, jak si založil ruce na hrudníku, jízlivost z jeho hlasu Hermiona doslova viděla odkapávat.

„Nehraj si tady na neviňátko, Malfoyi. Moc dobře víš, o čem mluvím," skousla si ret, jako by to on doopravdy vědět měl - ona však nikoli. Byl to jen lehký stín nechápavosti a nožná si nevěřícnosti přelétnuvší přes Malfoyovu tvář, jako by však pochybnost byla zaseta. Nebo...