Vzpomínám...

2. část

O 11 let později...

"Teddy!" zakřičela na něj babička Andy. Teddy Lupin, jedenáctiletý metamorfomág a především sirotek, který ještě spal, rozlepil oči. "No jo" odpověděl rozespale. Zívl si a pořádně se protáhl. Podíval se na noční stolek vedle své postele, na kterém mimo budíku a spousty čokolády byl zarámovaný obrázek dvou smějících se lidí. Teddy se při pohledu na ně smutně usmál. "Dobré ráno mami a tati" pozdravil obyčejnou fotografii. Pro tohoto klučinu nebyla obyčejná, znamenala pro něj víc než by dokázal popsat. Spustil nohy na studenou zem, jěště jednou se protáhl a přešel k šatní skříni. Podíval se na sebe do zrcadla. Měl na sobě pyžámko s obrázkem vlka, jeho nejoblíbenější. Ale pyžamo není to, co by vás donutilo si ho všimnout. Tenhle kluk měl tyrkysově modré vlasy typu vrabčího hnízda. Prohrábl si je rukou a usmál se, když se mu konečky zbarvily do zelena. Zatřepal hlavou a zelená byla pryč. Metamorfomágžstvý (co to je za slovo xd) nebylo to jediné co zdědil po svých zesnulých rodičích. V obličeji se podobal otci. Měl jeho medové oči a vždy upřímný úsměv. Mnoho lidí říkalo že i nos. Převlékl se a konečně vyrazil do přízemí, kde se nacházela kuchyně. "Dobré ráááááno" vešel a zakopl při tom o nohu stolu. Babička nad tím pokroutila hlavou. "Ty jsi celá ona" řekla s úsměvem. Teddy jí ho oplatil. Měl rád, když ho někdo srovnával s rodiči. "Co si dáš zlato?" zeptala se ho mile. "Stačí vajíčka babi" odpověděl. V tu chvíli se před ním objevily míchaná vajíčka. "Díky". "Nemáš za co" usmála se babička.  "nevadilo by ti kdybys dneska šel nachvilku k Weasleyům?". "Jasně že ne" odpoveděl. K Weasleyům i Potterům vždy chodil moc rád. Byla to strašně veselá rodinka, až na toho největšího vtipálka George, strašně mu chybělo jeho dvojče Fred, který zemřel společně s Teddyho rodiči. S Teddym si však náramně rozuměli.

Dojedl vajíčka a zmizel na půdu. Samozřejmě se to neobešlo bez několika škobrtnutí a zastávkou pro tabulku čokolády. Právě na půdě trávil nejvíc času. Byly tam krabice se vzpomínkami na jeho rodiče. Vešel do šeré a zaprášené místnoti. "ach" povzdechl si a rozešel se k bednám až v zádu. Když konečně našel tu správnou, otevřel jí. Vykouklo na něj nemálo věcí po jeho mámě. Mezi prvními byla fotka malé Nymfadory v jejím novém školním hábitě s Mrzimorskou kravatou. "Tak kde budu já? Mrzimor nebo Nebelvír?" posmutněl. Ne že by mu zrovna tohle přišlo smutné, ale jakákoliv známka po jeho rodičích pro něj byla smutná a zároveň šťastná. Prohraboval se dál a dál hromadamy věcí. Každou si však do detajlů prohlédl. Zarazil se u další fotografie jeho táty. Mladý Remus tam stál obklopen dalšími třemi chlapci. "James Potter, Sirius Black a Peter Pettigrew" vyjmenoval je a přejížděl po nich prstem. "Myslíte že i já si najdu takovéhle kamarády?" zeptal se do vzduchu. Vždycky s nimi mluvil, jako kdyby stáli vedle něj. Odložil fotku a po dalším hledání našel tu nejoblíbenější. Vlastně to byla fotografie na obalu alba. Vzal si ho a přešel k malému a jedinému oknu. Sedl si k němu a začal listovat fotografiemi. Všechno to byli jen jejich společné. Pár ze svatby, několik z porodnice, ale i normálních. Vždy si všiml otcových jizvách na obličeji. Byl rád, že vlkodlak po něm není. Zastavil se u jediné fotky a to té, kde Remus objímá Nymfadoru. "Chybíte mi" špitl a po tvářích se mu začali kutálet slzy. Takhle tam dokázal sedět klidně dvě hodiny. "Teddy, pojď už" dolehl k němu babiččin hlas. Zaklapl album, uklidil po sobě a sešel do svého pokoje. Sedl si na postel, utřel slzy a vytáhl si čokoládu. Musel se sám pro sebe usmát, byl totiž milovník čokolády po otci. Tím se uklidnil. Zbytek tabulky si zastrčil za džínsy a seběhl (v jeho případě doklouzal) do obývacího pokoje. "Jsem tady babi" nahlásil se. "jé, ahoj strejdo!" pozdravil svého kmotra, Harryho Pottera. "Čau Teddy, jseš připravený? Jedeme k Weasleyům". To Teddyho zarazilo. "Teď?!" zděsil se. "ehm, no..." odpověděl mu překvapený Harry. "Počkej chvilku..." zarazil ho a skoro letěl do pokoje. Popadl svůj baťoh, naházel do něj knížku, čokoládu a pro jistotu jěště jednu čokoládu. Samozřejmě při balení schodil půlku věcí. Než se však vydal dolů, otočil se na prahu pokoje. "Uvidíme se, mám vás moc rád" oznámil jakoby svým rodičům a stiskl si náhrdelník ve tvaru půlměsíce, který má od narození. Byla to poslední věc, kterou dostal od maminky. Nějak došel zpět k Harrymu, který už čekal připravený u krbu. "můžem?" zeptal se. "můžem" odpověděl odhodlaně Teddy. Rozloučil se s babičkou a nabral si hrst letaxového prášku do dlaně. "Doupě" bylo to poslední co řekl než ho pohltily zelené plameny.

Nová knížka na světě! Nevím proč, ale v poslední době jsem si strašně oblíbila Teddyho Lupina. Knížka nese smutný název: Vzpomínám... je to proto, že Teddymu strašně chyběli jeho rodiče Remus a Nymfadora. Prožívá stejný život jako Harry, jen s tím rozdílem, že jemu nehrozí na každém kroku nebezpečí. Prozatím...