Zůstal jsem tam jen mlčenlivě stát, a pohledem jsem propaloval podlahu. Nervózně jsem si skousl spodní ret, a začal jsem si mnout prsty. Z očí mi začali téct slzičky, které jsem vždy rychle utřel. Zavařil jsem si. Nejhorší je, že je to opravdu mou vinou. Spěchal jsem, a neuvědomil jsem si to. Teď dostanu a bude to bolet. Moc to bude bolet. Zadek mě stále bolí ze včerejška, takže to dnes bude ještě horší. Přežiju to, ale už to nechci trpět. ,,Pojď sem" pokynul mi a já tak tedy udělal. Znám to. Ohne si mě přes kolena, stáhne mi kalhoty i spodní prádlo a dostanu. No, a jak jsem řekl, tak se i stalo. Ohnul si mě tedy přes kolena, stáhl mi kalhoty i se spodním prádlem, a chvíli si počkal. Vždy to dělá, jako kdyby si pohled na to, jak trpím užíval. Plakal jsem, a moc. Mám z něj zkrátka moc velký strach, jinak bych si to nevysvětlil. Své dlaně jsem dal v pevnou pěst, zaťal jsem zuby a zavřel oči. První rána. Byla silná, takže jsem zaskuhral a setřel jsem si slzy. Naštěstí je to jen rukou. Páskem bych to nepřežil. Druhá rána. Ještě silnější než ta první. Moje ruce se začali třást, a přes své slzy jsem nic neviděl. Ještě poslední a dá mi pokoj. No tak Jimine, to zvládneš. Třetí a poslední rána. Už jsem se neudržel a křikl jsem. Strašně to štípe. Jakmile byl tedy konec, rychle jsem se postavil a spodní prádlo i s kalhotami jsem si potáhl zpátky. ,,Nefňukej mi tady, a běž radši něco dělat. Nebo dostaneš další, a páskem" pohrozil mi a začal jíst svou snídani. Rychle jsem zmizel na chodbu a opřel jsem se zády o zeď. Samozřejmě, zavřel jsem za sebou dveře. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Nejsem zlý chlapec, právě naopak. Jsem až moc milý, říkali to i rodiče. Neublížil bych ani mouše a pomohl bych každému, kdo by pomoc potřeboval. A místo toho, abych si žil spokojeně jsem skončil tady. Každý v životě děláme špatné rozhodnutí, ale tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy mohl udělat. Vypadal mile, opravdu. A to byl ten problém. Nikdy nevíme, co za zrůdu kolem nás chodí. Všichni vypadají tak normálně, a pak je z toho tohle. Neříkám, že by pan Jeon byl úplně hrozný, to ne. Určitě jsou i horší lidé, než je on. Ještě nechutnější a zvrácenější lidé, než je on. Ale nic víc, než on mě nepotkalo. A nevím, zda mám být rád, nebo se spíše mám bát.
Když jsem se konečně trochu uklidnil, vrátil jsem se zpátky za ním, protože si mě zavolal. Vzal jsem špinavé nádobí, a šel jej umýt. Ze všeho nejvíce mám rád práci na zahradě. Je to můj jediný kontakt s přírodou, a jediná šance na čistý vzduch. Cítím se aspoň trošku volný, jako kdybych někomu aspoň na minutku nesloužil. Kdybych to tehdy neodkýval, mohl jsem dokončit školu. Třeba bych si i někoho našel, a hlavně bych byl s rodiči. Ti mi chybí ze všeho nejvíce. Chtěl bych je konečně vidět, obejmout, a zeptat se jich na to, jak se měli. Když tu byli minule, táta říkal že máme nový přírůstek do rodiny. Ukázali mi i fotky, mám bratříčka. Bohužel, nejsem s nimi. Takže mě vlastně ani nebude znát. A to je také jedna z věcí, co mě moc mrzí. No, nic s tím bohužel nezmůžu. Nicméně, abych se trochu již odreagoval, šel jsem radši pracovat na zahradu. Takže jsem prošel dveřmi a šel na úplný konec dlouhé chodby. Tam na mě čekali velké prosklené dveře, co vedou na zahradu. Pan Jeon nemá ani mazlíčka, takže se tady opravdu pouze jen nudím. Na zahradě jsem začal vytrhávat plevel, který jsem hned házel do kyblíku. Jsou tu sousedé, to ano. Ale pan Jeon má moc vysoký plot, takže mě nikdo nevidí. Jinak bych si klidně i povídal. A to ani nevíte, jak rád. Jakmile jsem měl hotovo, šel jsem sadit to, co po mě pan Jeon chtěl. No, to bych to nebyl já, abych něco neudělal. Když jsem se zvedl abych se trošku protáhl, zavrávoral jsem dopředu a přepadl přes malý plot. Automaticky jsem tedy nastavil ruce, ale to byla další chyba. Levou rukou jsem dopadl na motyčku, a ta mě uhodila do hlavy. Takže jsem se nakonec válel v hlíně s tím, že jsem se držel za hlavu. Jsem sice špinavý a od bláta, ale byla to docela rána. Samozřejmě, rozplakal jsem se. ,,Hej!" uslyšel jsem křičet pana Jeona. Kruci. Zase mě popadl ten strach, ale nehodlám se zvedat. Bolí to jak čert. ,,Ty jsi opravdu marný, Jimine" chytl mě pevně za paži a zatáhl, čímž mě postavil na nohy a ihned mě táhl dovnitř. Musel jsem skoro běhat, abych se vyrovnal jeho kroku. Na schodech se mi ještě podařilo spadnout, protože jsem skrz své slzy nic neviděl. Byl naštvaný, hodně. Poznám to, a nejspíš zase dostanu. Ale snažil jsem se, opravdu. Vždy se snažím ale on je tak slepý, že to nevidí.
Prošli jsme opět dlouhou chodbou, pan Jeon se ani jednou nezastavil a stále mě táhl za sebou. Nakonec jsme šli po schodech nahoru a rovnou do koupelny. Nevím, co mě čeká, proto mám zase strach. I když, já jej mám snad vždycky. ,,Jsi opravdu neschopný, Jimine!" začal na mě křičet jako po psovi. Jak říkám, je nejspíše slepý, protože já se moc snažil. ,,Máš něco udělat, a ještě si ublížíš. Opravdu jsi neschopný" pokroutil hlavou a poté jsem pocítil štiplavou bolest na své tváři. Dal mi facku. Za celou tu dobu, co tu u něj pracuji, jsem od něj ani jednou facku nedostal. Hlavu jsem samozřejmě stočil na stranu. Jakmile jsem se na něj podíval, i on vypadal docela překvapeně. Jako kdyby to ani neměl v plánu, a prostě se to stalo. Přestal jsem i brečet, ničemu to nepomohlo. Ani předtím, a ani teď. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Párkrát svýma očima sjel i na svou ruku, snad ani on sám netušil, co udělal. ,,Svlékni se, a vlez si do sprchy. Hned" zavelel mi, a já ho poslechl. Myslel jsem si, že odejde, ale on tam stále stál. Byla to potupa. Musel jsem se před ním svléknout, a zároveň i rovnou sprchovat.
Jakmile moje oblečení bylo na zemi, dlaně jsem si položil na rozkrok, aby nic neviděl a vlezl jsem si do sprchy. Začal jsem se tedy umývat. Nejdřív jsem si nanesl sprchový gel na celé své tělo, který jsem hned smyl. A to samé i se šampónem, který jsem si nanesl na vlasy a taktéž jej hned smyl. Ani jeden z nás nemluvil. Po tomhle se mluvit už ani nedalo. Ze všeho nejvíc jsem cítil strach a stud. Strach z toho, že tohle nebyla poslední facka, kterou mi dal. A styděl jsem se, protože jsem před ním byl nahý. Sledoval mě, jak jsem se sprchoval. Bylo mi to moc nepříjemné, a mám pro to důvod. Jsem šestnáctiletý chlapec smířený s tím, že jej už nikdy v životě snad nepotká štěstí. Díky špatnému rozhodnutí jsem přišel o všechno. O radost, o rodinu a o svobodu. Rodiče vídám jen jednou týdně. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy usmál. Snad to bylo v tu dobu, kdy jsme s rodiči byli na dovolené, a já vůbec netušil, že tak svůdný muž jako pan Jeon, dokáže být taková zrůda. Musím jej poslouchat, a to jen díky tomu, jak jsem hloupý a naivní. Po sprše jsem se před ním musel i osušit. Poté mi dovolil odejít do pokoje, tam jsem se převlékl a pak jsem šel do kuchyně. Musím mu udělat oběd, a sám bych se měl najíst. Nesnídal jsem.
