Velká Británie. Venkov. Náš strýček. A jeden velice drzý bílý hřebec. Nikdy by mě nenapadlo, že se mé dětské sny o ježdění naplní zrovna tady. Lancingtown měla být původně jenom nudná díra plná podivných lidí a hnoje. Jenomže to začíná vypadat, že t...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Užij si to tu," kývla máma a s nastartováním motoru naposledy zamávala.
Jakmile zmizela za zatáčkou, došlo mi, že to opravdu myslela vážně. Skutečně nechala svoje jediné dítě napospas nějaké divočině plné farmářů a velkých, smradlavých krav. S kufrem v pravé ruce jsem se pomaličku porozhlédla okolo, dům strýčka Elijaha stál hned pár metrů ode mě. Šlo o menší světlou stavbu s dost velkou zahradou, která sice vypadala pěkně, ale já si ani tak neuměla představit strávit zrovna tady úplně celé léto. Pořád mi nešlo do hlavy, jak něco takového mohla máma udělat někomu, koho údajně milovala. Vždyť já přeci nebyla štěně, které jste mohli prostě odložit na hlídání když se zrovna nehodilo.
„Podívejme, kdo konečně dorazil!"
Strýčkův hlas zazněl ode dveří, společně s ním vyběhl ven i jeho velký černý pes, nadšený z přítomnosti nové návštěvy.
„Jo," povzdechla jsem si a udělala několik kroků dozadu protože kdo by chtěl labradoří sliny na nové sukni, „ahoj."
„Vítej! Budeš tuhle vesničku mít ráda," usmál se, v modrých očích jiskřičky pobavení.
„Určitě."
Já vážně chtěla znít přátelsky, jenomže ta očividná ironie v hlase jednoduše nešla skrýt. Strejda si rukou urovnal blond vlasy, kterých měl na svou pozdní čtyřicítku stále požehnaně, a pokynul, abych šla za ním, zároveň ochotně vzal můj kufr. A jakmile jsme vešli do domu, i mě to donutilo stáhnout si kaštanové pramínky do culíku. To vedro bylo totiž uvnitř snad ještě horší než venku a já vážně netoužila po čemkoliv dalším, co by mi hřálo záda. O klimatizaci tu nejspíš nikdy nikdo neslyšel.
„Tvůj pokoj je tady. Jako malá tam bydlela tvoje máma."
„Já vím. Vyprávěla o tom minimálně stokrát."
Nepříliš nadšeně jsem si prohlížela bílé dveře, vypadaly stejně vesnicky jako všechno ostatní. Ač by mi byly lhostejné, kdybych neměla bydlet tady, ve druhém patře, kde teplo jenom nabíralo na síle. Nakonec musel otevřít strýc. Já bych se k tomu asi nezmohla. A vlastně interiér toho pokoje nebyl vůbec tak hrozný, jak bych ho čekala. Dva dřevěné sloupy po obou stranách, obmotané světélky, dřevěná podlaha, velké francouzské okno a naproti němu další, menší, s pracovním stolem. U postele, kousek ode dveří, stála velká skříň, vedle které visela prázdná nástěnka. Vběhla jsem dovnitř a položila věci na chlupatý koberec uprostřed. Ta místnost působila úžasně vzdušným, světlým dojmem.
„Wow!" vypadlo ze mě ohromeně, „prostě wow! To je tak venkovský, ale zároveň... fakt hezký!"
Strýček se usmál: „Já přesně věděl, že si to oblíbíš. Tenhle pokoj je tvým královstvím na celé dva měsíce."
„Chceš říct, že tady máma strávila většinu dospívání?"
„No, vypadalo to tehdy trochu jinak, ale jo. Tak vybal a pak přijď dolů na oběd," dořekl a zmizel ze dveří.
