Nové Dimenze

Ve Spárech Plamenů

 Vešli dovnitř a před nimi se odhalila prostorná vstupní hala, která byla osvětlena díky velkým obloukovým oknům, které byly umístěny na protější stěně. Zdi byly postaveny z bílého zdobeného kamene a podlaha byla z bílého mramoru. Juliet si pomyslela, že to tam vypadá jako v nebi.

Uprostřed místnosti se rozprostíraly dvojité schody, které se dělily každé na jinou stranu. Juliet nebyla největším fanouškem těchto schodů, protože pro ni představovaly neustálé dilema, jestli se má vydat doleva nebo doprava.

Když zaklonila hlavu, aby vzhlédla k vysokému stropu, všimla si, že na něm jsou vytesáni z kamene malí andílci. Připomínalo jí to kostely, kam musela chodit každou neděli. Ne, že by snad byla věřící. Její rodiče ale byli. A jelikož musela každou aktivitu provádět s nimi, neměla na vybranou.

,,Takže si vybrala syna." dokončila za Isaaca.

,,A ten nevděčný prevít jí za to není ani trochu vděčný. Chová se, jako by mu to tady patřilo jen proto, že je nejlepší voják v Nontrii. A matka žije jako vyhnankyně někde mezi normálními lidmi a kdo ví, jestli je vůbec naživu." dodal.

V Isaacové tváři se střídaly pocity. Chvíli v ní vládl smutek, chvíli zase nenávist plná zloby. Teď už chápala proč Isaac takhle reagoval na svého nevlastního bratra.

,,Tak proč ji nejdeš navštívit?"

,,Rada přísně zakázala se stýkat s vyhnanci."

,,Ale to není vůbec fér!"

,,Dost..." řekl tentokrát už naštvaně.

,,Nevidíš do toho, tak to nech být." Juliet pochopila, že to trochu přepískla a že by měla mlčet. Na nic víc už se tedy radši neptala.

Vyšli do prostřední části schodů, kde se dělily a Isaac se zastavil a vzhlédl k Gabrielovi, který stál mezi Juliet a Caeliou.

,,Dej Juliet něco k jídlu a ukaž jí její ložnici. Musí nabrat síly ať se co nejrychleji může pustit do výcviku. Poté přijď za Ariane. Určitě nás už očekává." rozkázal Gabrielovi, který poslušně kývl a táhl Juliet do zbytku schodů.

Když ji vytáhl do dalšího patra, před nimi se objevila další hala. Tahle jí ale připadala, jako by měla odpočívací funkci.

Vysoký strop podpíraly mohutné mosazné sloupy. Ty vedly mezi okny, které pokrývaly celou protější zeď od podlahy až ke stropu.

Z každé strany byl jeden krb, nad kterým se skláněly kamenné sochy nějakých žen. Působily, jako nějaké bojovnice. Držely v rukou pozlacený štít a jejich výrazy byly plné odhodlání. Kolem krbů byla rozprostřena bílá křesla u kterých byl pokaždé jeden malý bílý stolek.

Po zemi se rozprostíral dlouhý nebesky modrý koberec, který pokrývaly zlaté zakroucené vzory. Ten směřoval k zaoblenému balkónu v čele místnosti. U něj byl zase stůl se židlemi, na kterém stála rozehraná šachová deska.

Zdálo se jí zvláštní, že široko daleko nikoho nevidí. Čekala, že se to tady bude hemžit lidmi, ale jediný, koho od průchodu portálem potkali, byl Aaron.

Gabriel pokračoval s táhnutím Juliet neznámo kam. Trochu ji z jeho pevného sevření bolela paže.

,,Au." sykla na něj. Překvapilo ji, když se její hlas rozezněl celou místností.

,,Chceš mi snad uškrtit ruku?!" Gabriel se na ni podíval, jako by si jí až teď všiml.

,,Promiň." řekl a pustil ji. ,,Musíme si pospíšit. Ariane s námi potřebuje něco probrat. Pravděpodobně pro nás má další misi."