Vzpomínám...

4. část

Už ani nevěděl jak, ale dalšího dne ráno se ocitl u sebe doma v posteli. Po hlubokém spánku si pečlivě promnul oči a protáhl se. Zase se zadíval na noční stolek. "Dobré ráno, mami a tati. Zdál se mi krásný sen o tom jak běhám v lese a vedle mě vlk s malými vlčátky" oznámil. Převlékl se a vyrazil na snídani. "Bré ráno" jěště si zívl. Babička Meda mezitím vařila nejspíš oběd. "Dobré i tobě, růženko. Víš kolik je hodin?! Půl jedenácté. Já myslela, že na hřbitov půjdeme dopoledne, a ono ne" říkala naštvaně. Teddy, který jěště napůl spal se zeptal omámeně "hřbitov? proč bychom dneska šli-" pak mu to docvaklo. Dnes bylo 2. května- den úmrtí jeho rodičů. Jak mohl sakra zapomenout?!! Vyřítil se s tíživým pocitem z místnosti (o půlku věcí zakopl) směrem do pokoje. Tam si sedl na postel a jen s těží zaháněl slzy. Už to bude 11 let, jedenáct dlouhých osamělých let. Remus a Nymfadora Lupinovi navždy opustli náš svět, už nikdy nikdo neuslyší ten smích Dory, který byl kolikrát vtipnější než vtip samotný, už nikdy nikdo neuslyší milé rady do života od Remuse, které každý tak ocenil a nikdo už neuvidí krásnou a šťastnou rodinu Lupinových. Při takovýhle myšlenkách ulehával Teddy Lupin. Jen si lehl a pevně sevřel oči,ale slzy ho začaly štípat. "Maminko, tatínku.... prosím vraďte se! Buďte tu se mnou. Já už nechci být tak sám... chci vaše objímání....  chybíte mi..." šeptal a medový hlas se mu při každé větě zlomil jako ten nejsušší klacek.

Hodlal se převlíknout do jiného oblečení. Vzal si proto džíny a světle fialové tričko po jeho mámě. Andromeda ho chtěla už před lety vyhodit, ale naštěstí jí v tom zabránil. Tričko bylo celé oprané a ani mu tolik neslušelo. Hodil si přes sebe jěště sako po jeho otci, které mu bylo veliké a prožrané od molů. Tohle nosil vždycky, když musel na hřbitov.

"babi?" zeptal se do prázdné kuchyně. Nikdo neodpověděl, takže vzal papír a tužku a napsal jí vzkaz. 

Milá babičko, odešel jsem sám. Chci být u nich osamocený. Neboj se o mě. S pozdravem tvůj Teddy L.

Šáhl po čokoládě, nabral si hrst letaxu a s vyslovením "Hřbitov" ho sežěhly smaragdové plameny. Nenadál se a už ležel na koleno v hlavních informací u hřbitova. "Dobrý den" pozdravil starého pána, který podřimoval v křesle. Teddy pokrčil rameny a potichu odešel. Naskytl se mu výhled na všechny kamenné náhrobky. Nechtělo se mu na ně dívat, protože se mu zase nahrnuly slzy. Rychle je zatlačil a vydal se jedinou cestičkuo k velké vrbě. Právě tohle je jediná vrba široko daleko a právě pod ní leží Remus a Nymfadora. Když přišel usedl na studený kámen a silou mačkal svůj přívěsek. "Maminko, tatínku. Už je to 11 let a já tomu nedokážu uvěřit. Proč? Ty hluboké rány by se měli zahojit, ale to nejde.... " šeptal si s nimi. Museli by jste si myslet že je to podivýn. Má dlouhé opotřebované sako, modré vlasy a jěště k tomu si povídá s mrtvými. Jenže tohle bylo Teddymu jedno. Jediné co chtěl bylo, aby se jeho rodiče vrátili. "....strašně mi chybíte...strašně mocinky moc.Strýček Harry mi vždycky říkal: nelituj mrtvé Teddy, lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Jenže jemu se to řekne... je dospělí! A mě nikdo nerozumí. Prosím...chybíte mi" a do tváří se mu vrývali potůčky slz. Celý se klepal a ne zimou.

Takhle tam seděl a čekal na boží zázrak.

Ahojky, tohle je kraťounká kapitolka celkem o ničem, ale počkejte jěště pár dalších. Jinak za tři dny je 2.5. -nejhorší den pro Potterheady. Můžu vám slíbit speciálek. Takže se mějte hezky.