Jediný zdroj světla na chodbě byly lampy zvenčí, jinak ji obklopovala tma. Pomalu pokládala jednu nohu před sebe po druhé a opatrně si pozorovala okolí. Nebylo to poprvé, co šla touhle chodbou, ale byla zapřísáhnutá, že to bylo naposled. Teda bude muset jí jít ještě nazpátek, ale nekažme tuto chvilku. Z oken byl vidět noční Londýn, který žil všemi různými barvami a Temže, kde tyhle barvy tančily. Prohlížela si nevkusné obrazy pověšené na zdi a koutky se jí zvedly do úsměvu. Chodbou se ozýval jenom klapot jejích bot a klidný dech.
Dorazila nakonec chodby k posledním dveřím, pod jedinými se plazilo letmé světlo. Vyndala z opasku pistoli, odjistila ji a zhluboka se nadechla. Poté prudce zmáčkla kliku a strčila do dveří. Za stolem seděl postarší muž, jenž nehnul ani brvou, když vtrhla do pokoje. Ani jeden z nich neřekl ani slovo, muž pouze zdvihl hlavu od papírů na stole, zvedl ruce nad hlavu a věnoval jí jeden ze svých proslulých úsměvů. Dívka namířila hlaveň pistole mezi jeho oči a udělala několik kroků blíž.
„Drahoušku, víš, že to nemusíš dělat," zapředl.
„A tady stojí Brett Tran," ignorovala ho, „muž, který stvořil vlastní zánik."
Bum, tak jsem tu s novým příběhem. Jen bych chtěla říct, že ho píšu v době karantény a hlavně proto, abych se vrátila ke psaní. Budu to nejspíš psát z kapitoly na kapitolu, takže tohle není žádná kvalitní literatura, ale hlavně pro oddech a snad i pro pobavení. Díky za všechny vaše hvězdičky a komentáře. Doufám, že se máte dobře.
ČTEŠ
Catch Them All
ActionPředstavte si, že vylepšujete jednu určitou věc, aby se stala perfektní a dosáhla vašich požadavků. V jeden moment kdybyste mohli říct, že už je to ono, tak přestanete, protože chcete mít dokonalost teď a zaměříte svojí pozornost na lepší objekt. V...
