Probudil jsem se brzy ráno, poznal jsem to podle toho, jak to vypadalo venku. Chvíli jsem se rozhlížel, vůbec mi totiž nedošlo, kde jsem. Jakmile jsem se ale podíval vedle sebe, na všechno jsem si vzpomněl. Ležím nahý, v posteli pana Jeon který mě pevně drží u sebe s rukama na mém pozadí. Promnul jsem si své znavené oči, a jeho ruce jsem se snažil dát pryč. To se mi naštěstí povedlo. Pomalu jsem se zvedl a šel jsem ke dveřím, no, sotva co jsem ale udělal první krok, pan Jeon mě chytil za zápěstí. Netušil jsem, že je vzhůru. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se a stáhl mě zpátky na postel, přičemž se automaticky objevil nade mnou. Zatajil jsem dech a své dlaně jsem si položil na své přirození. Pan Jeon mé ruce ale chytil a přišpendlil nad mou hlavu. Netuším, co má za lubem, a vůbec se mi to nelíbí. ,,Chtěl jsem j-jít udělat snídani" trošku jsem se zakoktal, a podíval jsem se mu do očí. Prosím, ať mě už pustí. Nedostalo se mi ani odpovědi. Pouze si mě neustále hladově prohlížel, a držel mi ruce nad hlavou. Chci se jít už obléct, nechci vedle něj ležet nahý. Už nikdy. ,,Jsi překrásný chlapec, Jimine" šeptl mi těsně u ucha, a chvíli tak zůstal. ,,Ale děsně mi často lezeš na nervy" zavrčel a plácl mě po stehně. Štíplo to, takže jsem trošku pískl. Nevím, jestli tohle celé mám brát jako kompliment, nebo urážku. ,,Mám na tebe chuť" opět mi zašeptal u ucha, a jemně mě do něj kousl. Ve stejnou chvíli jsem ucítil i jeho ruku na mém stehně. Jezdil nahoru a dolů, hlavně po vnitřních stranách. Taktéž se naschvál občas dotkl mého penisu. Snaží se mě vzrušit, ale zrovna od něj o to opravdu nestojím. ,,P-prosím, musím d-dělat snídani" vykoktal jsem a snažil jsem se jej od sebe nějak dostat. Nechci s ním mít nic společného. ,,Snídaně počká" řekl, a na jeho tváři se objevil úšklebek. Nakonec mi začal na krk pokládat jemné polibky. Začal jsem se vrtět, nechci ho. Chci ať přestane. ,,P-pane, prosím" zakňučel jsem jako malé štěně, a rozplakal jsem se. ,,Přestaň kurva fňukat" prskl mi do obličeje, a podíval se na mě. Až teď jsem ucítil alkohol z jeho úst. Je to hloupost. Pan Jeon nepije. Nikdy pro to neměl důvod. Navíc, musel by být vzhůru dříve než já, aby to stihl. Samozřejmě, mlčel jsem. Mám mnohem větší strach, když vím, že je pod vlivem alkoholu. S polibky stále zůstával na mém krku, přičemž se prsty opět dotkl mého rozkroku. ,,Prosím, přestaňte" vzlykl jsem, no, on stále nepřestával. ,,Tak dost!" křikl jsem, jednu svou ruku jsem uvolnil z jeho pevného sevření a dal jsem mu facku. V tu chvíli jsem chtěl utíkat. Nešlo to. Stále mě držel. ,,Ty malý zkurvený bastarde!" zakřičel z plných plic. Násilím mě přetočil na břicho, a poté jsem uslyšel, jak se pro něco natahuje. Ne, ne, ne, ne. Prosím. ,,Ty malá slizká kurvo!" křičel a poté jsem ucítil nehoráznou bolest. Pásek. Zakřičel jsem, a rozplakal jsem se. Není to klasická rána, kterou mi dává. Tohle je ještě silnější. ,,Nauč se už kurva poslouchat!" další rána. Začal jsem se hrozně třepat, a nepřestával jsem plakat. ,,Nebo dostaneš ještě víc" dokončil svůj proslov a já dostal poslední ránu. Hlasitě jsem vykřikl, a doslova jsem se dusil vlastními slzami. ,,A teď mi zmiz z očí!" pustil mě a já se okamžitě postavil. Vyběhl jsem do pokoje, přičemž jsem upadl na chodbě. Skrz slzy totiž nic nevidím. Rychle jsem se ale zvedl, a utekl jsem do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře, a pro jistotu je i zamkl. Okamžitě jsem ulehl na svou postel, a brečel jsem, jak nejvíc to šlo. Je mi špatně, třesu se a mám strach. Nechci z tohohle pokoje už nikdy vyjít ven.
Po nějaké době jsem únavou padl. Probudilo mě až klepání na dveře. Opatrně jsem se postavil, a vzal jsem si na sebe spodní prádlo a triko. Štípe to, hrozně moc. Byli to tři zatraceně silné rány páskem. Myslel jsem si, že na té posteli rovnou umřu. Nechci ho ani vidět, chci rodiče. Ti by mi tohle neprovedli. Nikdy v životě. ,,Jimine?" uslyšel jsem hlas pana Jeon. Neodpovídal jsem. Lehl jsem si na postel čelem ke zdi, a skrčil jsem nohy. Zase jsem se rozplakal, ale ne tak moc. Opravdu mi chybí rodiče. Kdybych tehdy nesouhlasil, bylo by vše jinak. Ani nevím, kolik vůbec je hodin. ,,Jimine, prosím otevři ty dveře" opět zaklepal a zkusil zatáhnout za kliku. Mám zamčeno, takže dveře neotevřel. ,,Jimine, no tak" tentokrát už neklepal, ale rovnou zabouchal na dveře. Nechci s ním ani mluvit. Po tomhle už nikdy v životě. ,,Kruci, otevři ty zkurvený dveře!" křikl a začal lomcovat s klikou. Lekl jsem se, ale neotvíral jsem. Nechci. ,,Kurva" bylo jeho poslední slovo, a poté zřejmě odešel. Když jsem si byl tedy jistý, že za dveřmi není, vzal jsem si čisté věci a šel jsem ke dveřím. Ty jsem pomalu otevřel a rozhlédl jsem se kolem. Poté jsem šel potichu do koupelny. Zamkl jsem dveře, svlékl jsem se a vlezl jsem si do sprchy. Štípe mě to, ale co mám dělat. Zase jsem si na vlasy nanesl šampon a na tělo sprchový gel, jako vždy. Nechal jsem to řádně smýt, osušil jsem se a oblékl. Pak jsem pomalu šel do kuchyně. Je všude kolem tma, a já si ani pro jistotu nerozsvítil. Vzal jsem si něco malého k jídlu, a vrátil jsem se zpátky do svého pokoje. Posadil jsem se opatrně na postel a do rukou jsem vzal fotku svých rodičů. ,,Chybíte mi" šeptl jsem, a po tváři mi zase začali téct slzy. Kéž bych jej nemusel nikdy poznat. Můj život by byl mnohem ale mnohem lepší. Pan Jeon by neměl pít alkohol. Už nikdy. Měl by jej nejlépe vyhodit. Tohle...tohle bylo moc i na mě. A nikdy v životě bych do něj neřekl, že dokáže být takový. Bylo mu jedno že mě vlastně málem znásilnil. A vůbec mu nevadilo mi ani takhle ublížit. Blbé je, že se mu nemůžu vyhýbat tak dlouho. Jen dnes. Zítra ho budu muset zase poslouchat. Kéž bych se vůbec neprobudil.
