Bohužel, probudil jsem se. Zadek mě stále bolel, ještě ze včerejška samozřejmě. Tři rány páskem by byli snad na každého už moc. Hlavně když to je tak silně. Pan Jeon posiluje, takže je jasné že když se pořádně napřáhne, zatraceně to bolí. No, dnes se mu už nevyhnu. Ale jedno vím jistě, nehodlám s ním mluvit. Nechci s ním už ani mluvit. Pomalu jsem se tedy zvedl z postele, převlékl jsem se do svého úboru a trošku jsem si upravil vlasy. Chvíli jsem se v zrcadle i prohlížel. Vypadám otřesně. Někdy bych chtěl být třeba tak pohledný, jako pan Jeon. Nebo prostě být konečně hezký. Je opravdu vtipné, že moje maminka je moc pěkná. Opravdu. To samé i můj otec, a já ne. Doufám, že můj malý bráška zdědil trochu té krásy od maminky. Zasloužil by si ji. Snad bude mít i lepší život než já. Bude studovat, najde si krásnou slečnu, nebo muže a založí si rodinu. Ach jo. Kéž bych mohl být s nimi, ani jej neuvidím vyrůstat. Třeba pro něj budu cizí, božínku, jen to ne. Když jsem se tak pozoroval, uvědomil jsem si, že jsem už dávno měl pracovat. Rychle jsem tedy šel ke dveřím, které jsem otevřel, a rychle jsem vyšel ven. No, narazil jsem do něčeho tvrdého s kopečky. Kruci. Pan Jeon a jeho břicho. A to jsem se mu chtěl prozatím vyhnout. ,,Dobré ráno" zabrblal si pod nosem, takže jsem zvedl hlavu, abych se na něj podíval. Samozřejmě, mlčel jsem. Nechci s ním mluvit. ,,Přestal si se mnou mluvit?" zeptal se, a já stále mlčel. Nakonec jsem se zhluboka nadechl, obešel jsem si ho a šel jsem do kuchyně. Zavřel jsem za sebou hned dveře, a začal jsem dělat snídani. Jak říkám, nechci se s ním bavit. Dnes ne. Nejspíše ani zítra, stejně vím, že jednou budu muset promluvit, ale nevadí. Když jsem dodělal jeho snídani, dal jsem ji na tác a udělal jsem mu i kávu. Poté jsem to vzal a odnesl jsem mu to do pracovny, bude tam. To vím na sto procent, a nepletl jsem se. Tác jsem mu položil na stůl a chtěl jsem odejít, pan Jeon mě ale chytl za zápěstí. Automaticky jsem sebou škubl, mám z něj větší strach. ,,Chci s tebou mluvit, mohl bys aspoň tupě přikyvovat, když nechceš mluvit?" zamračil se a doslova mě propaloval svým pohledem. Jen jsem tedy kývl. Vypadá děsivě, když se na mě tak dívá. ,,Chci s tebou mluvit o tom včerejšku" začal tedy mluvit, a já se posadil na křeslo, abych nemusel stát. Samozřejmě jsem sykl bolestí, ale zvládl jsem to. Za chvíli to přejde. ,,Nechtěl jsem ti tolik ublížit, a ani jsem tě nechtěl...zneužít. Tohle bylo zřejmě až moc, takže se omlouvám" poslední slova skoro až zašeptal, ale já je stejně slyšel. Zřejmě je to první a poslední omluva, co od něj slyším. ,,Včera nebyl moc dobrý den ani pro mě" povzdechl si, a trochu se napil ze svého šálku kávy. Jen jsem přikývl. Rozumím tomu, že pokud se něco stalo, neměl dobrou náladu. Ale muselo by to být něco hrozného, aby ho to donutilo se opít.
Nějak mi tam ještě něco pověděl. Jakmile dojedl svou snídani a dopil svou kávu, vše jsem odnesl do kuchyně, kde jsem to umyl. Samozřejmě dosti řádně, aby na tom vůbec nebyla špína. Následně jsem šel pracovat na zahradu. Do oběda mám dosti času, takže si rád užiju čistý vzduch. Být neustále zavřený "doma" mě vůbec nebaví. Nemám tam co dělat a neustále se nudím. Nemám ani mobilní telefon, jako spousta chlapců a dívek v mém věku. Měl jsem ho, tehdy ano. Ale pan Jeon mi ho zabavil a už nevrátil. Prý abych na něm nebyl každý den. I kdybych jej měl, bylo by to stále stejné. Ve škole jsem neměl přátele, všichni si ze mě dělali srandu a uráželi mě. Díky tomu jsem nějakou dobu vůbec nejedl, a taky to tak vypadalo. Nakonec mě z toho dostali rodiče, i tak vypadám Strašně. Už nejsem tak hubený, to ne. Přibral jsem, a maminka to dost hlídala. Telefon jsem měl jen na to, abych mohl kontaktovat rodiče, kdyby se něco stalo. Pokud bych jej teď dostal, uměl bych ho stále ovládat, ale určitě by to bylo trošku těžší. Nicméně, určitě bych si volal s rodiči. A to každý den. Chci je vidět, a když nemohu normálně, pokud nepočítám ten jeden den v týdnu, tak aspoň skrz mobilní telefon. Byl bych za to opravdu moc rád, ale pan Jeon by mi to nedovolil. Tím si jsem docela dost jistý. Opravdu. Je tu ještě pár věcí, co o panu Jeon vím. Což je zajímavé, neznáme se totiž hodně dlouho. Jen jedenáct měsíců. Stále to ale není rok, nebo více. Vím, že kdysi měl hodně přítelkyň, ale necítil se s nimi nějak dobře. Vždy se s nimi ale Stihl vyspat, takže jej každá měla za "sukničkáře". Ale nebyl takový. Sám přiznal že k těm slečnám něco cítil, ale nebylo to to pravé ořechové. Proto se s nimi vždy rozešel. Říkal to před rodiči. Stejně jim to nepřišlo podivné.
Když má práce na zahradě byla u konce, šel jsem dělat oběd. Ne že by se mi do toho nějak chtělo, nechce. Ale je to má práce, avšak, nedělám ji zadarmo. Moji rodiče jsou na tom finančně docela blbě. A za svou práci, kterou udělám, pan Jeon pošle peníze mým rodičům. Takže se teď mají lépe. Chci odsud odejít, a to hodně. Nicméně, nejsem toho schopný. Kdybych to řekl panu Jeon, neměl by radost. Hlavně bychom museli začít od začátku. Chci pro rodiče jen to nejlepší, to je jeden z důvodů proč se snažím vše přežít. Až uvidím rodiče, pořádně je obejmu. Po obědě jsem svůj čas trávil u sebe v pokoji. Buď jsem se díval do zdi či na strop, nebo jsem všechno urovnával a hrál jsem si se svým trikem. Jak jsem se již zmínil, nemám zde co jiného dělat. A s panem Jeon trávit čas nechci. Ne že by to s ním bylo špatné. To ne. Myslím si, že bych se s ním i zabavil. Zkrátka, já o jeho přítomnost teď moc opravdu nestojím. Je na mě hrubý, zlý a neustále křičí. Ani nemohu říct, že jej nemám rád. Mám ho rád, opravdu. Ale tím, jak se ke mně chová, je pro mě odpudivý. K večeru jsem samozřejmě udělal večeři. Myslel jsem si, že konečně zase budu spát u sebe, ale pan Jeon byl zřejmě proti. Zavolal si mě k sobě, a oznámil mi, že zase budu muset spát s ním. Takže tohle byla druhá z nocí, kdy jsem musel nahý usínat po boku tohoto pohledného muže.
