Chci brečet, chci běhat,
Chci stát, chci čekat.
Všechno přišlo v řadě za sebou,
I dobré vzpomínky tě potom zakleknou.
Z dobrých se stanou špatné,
V hlavě přistanou zmatky,
Z lahví odlétají zátky.
Chceš zapomenout,
Nechceš znát,
Ale pořád ji máš rád.
Pořád ji miluješ ona to ví,
Ale tohle jen do prázdna zní.
Je to něco co nečekáš,
Když přijde to na kolena klekáš.
Chceš se zvednout ale ono to nejde,
Začneš do sebe lít co se vejde.
Padáš
na dno vidíš plochu,
Přítel by rád pomohl trochu.
Odháníš ho pryč,
Chceš sám najít ten klíč.
Sám zničit ten chtíč.
Ale není to tak lehké víš?
Všechno si uvědomíš,
Kvůli sobě na zemi ležet musíš.
Už ji vidíš vešla do dveří,
V ruce se jí kosa tyčí.
Pod kapucí temno,
Avšak vidíš starost.
Nakolní se nad tvou hlavu,
Předá ti jednu zprávu.
Vstávej ještě nepřišel tvůj čas,
Ještě vyroste tvůj klas.
Mám jí věřit?
Přece je to smrt!
Ta nejspravedlivější ze všech.
Nedělá rozdíli mezi námi,
Ať už jsi chudý nebo známý.
Vlastně krásná dáma,
Mezi všemi známa.
Podala mi klíč,
A řekla použij ho nebo znič.
