Velká Británie. Venkov. Náš strýček. A jeden velice drzý bílý hřebec. Nikdy by mě nenapadlo, že se mé dětské sny o ježdění naplní zrovna tady. Lancingtown měla být původně jenom nudná díra plná podivných lidí a hnoje. Jenomže to začíná vypadat, že t...
Bez sedla, otěží i udidla a stejně jsme jeli. Cítila jsem se tak svobodná a šťastná, mimo dosah máminých nebo strýčkových zákazů. Hřebec uvolněně putoval loukou, spokojený. Jakmile zjistil, že skutečně míříme k lesu, trochu popoběhl. Já díky tomu málem ztratila balanc. Pomohlo prostě silněji stisknout jeho boky lýtky.
„Fajn, okej, okej," přišel okamžitě pokus o uklidnění, který však sám o sobě taky příliš klidně nezněl, „dobře, zrychlíme. Ale nesmíš mě shodit, jasný?"
Mírně pohodil hlavou, snad na souhlas. S hlubokým nádechem jsem mu dala sebevědomou pobídku a trochu naklonila tělo dopředu, kdyby náhodou přidal až příliš nadšeně. Bělouš ihned zrychlil do klusu, pravidelný rytmus začínal spojovat nás oba dohromady. Vlastně nebylo ani tak těžké prostě neodporovat jeho pohybu a nechat se vézt. Tak takhle nejspíš jezdci jezdili mimo závody. Volnost. Jenom oni a kůň. Krajina kolem nás ubíhala, slunce najednou nehřálo moc, ale tak akorát. Srdce mi bilo jako na poplach, ale to jenom štěstím. Vůbec mě neděsila výška, ve které jsem se nacházela nebo fakt, že byl hřebeček vlastně neovladatelný a kdyby chtěl, mohl utéct. Neklusal totiž on, ale my oba. Společně. Neexistoval lepší pocit a já nemohla pochopit, proč ho máma chtěla udržet co nejdál od své dcery takovou dobu.
Můj pohled zvědavě zabloudil po okolí, v dálce stál starý větrný mlýn a opodál taky nějaké domy, ale jinak všude kolem zely jen kilometry luk a lesů, kopců, cest do neznáma. Jak nádherné prostředí k ježdění na koních. Usmála jsem se, v očích snad všechno sebevědomí světa. Jiný člověk by dávno křičel hrůzou, ale to já nikdy. Navíc mi bělouš velice dobře rozumněl. Koneckonců, možná s ním strýček jen neuměl zacházet.
„Až nás uvidí, určitě nebude stačit zírat."
Chvíli po té povzbudivé větě hřebec zamířil doprava, blíž ke svahu. Neexistoval důvod mu to zakazovat, nejspíš jenom hledal příjemnější terén. Najednou to však působilo jako kdyby zrychloval. Mé oči okamžitě přešly tam, co jeho. Na blízkou louku, lemovanou koncem útesu. Musel něco slyšet nebo vidět, očividně ho to totiž velmi zaujalo. Zařehtal a krk protáhl dopředu, klus opravdu nabíral jak na rychlosti. Co nejsilněji jsem se chytila hřívy, okamžitě nakloněná dozadu. Přeci by nenacválal, když to jeho jezdec nechtěl. V jediné sekundě však vysvětlení doslova vyběhlo samo. Skupina minimálně šesti koní s jezdci tryskem postupovala podél skalek na kraji rozlehlé travnaté plochy naproti, zdálo se, že závodili. Několik hnědáků, bělouš, grošák a dokonce i vraník. Jakmile to stádečko můj hřebec uviděl, vztyčil uši a jeho kroky se, velice svižně, změnily z klusových na cvalové. Chtěl je dohnat. Okamžitě jsem položila celé tělo na jeho, jinak bych totiž dávno skončila na zemi.
„Zpomal! Tak zpomal přeci! Hej!"
Nereagoval. Absolutně na nic. Chtěl jim stačit, k tomu ale vedla jen jediná cesta; Musel seběhnout z kopce po blízké pěšině mezi stromy. Něco takového já přeci nemohla ustát. Mé oči chvíli zůstávaly zavřené, já prostě chtěla doufat, že svůj pokus dohnat vzdálenou skupinu vzdá. Bohužel, tenhle hřebec v sobě měl stejně odvahy jako drzosti. Ostře zahnul doprava a za hlasité ozvěny cvalu nás oba spustil z kopce. Culík mi vlál ve větru, stejně tak jeho ocas. Cítila jsem pod sebou tu velkou sílu, se kterou postupoval vpřed. A až teprve po několika minutách, jakmile přešla nejhorší úzkost, oči zvládly zase pohlédnout na svět. Bělouš opravdu cválal z kopce a já kupodivu stále seděla na hřbetě. Nohy křečovitě přitisknuté k bílé srsti, prsty zamotané v dlouhých, světlých pramenech. Stromy ubíhaly všude okolo. Nedokázala jsem skoro ani dýchat.
Když kůň konečně dosáhl konce pěšiny, akorát přidal. Viděli jsme tu skupinu prchat jen pár metrů napřed. Hřebec znovu nadšeně zařehtal a jakmile mi došlo, že už opravdu nehodlal zastavit, nezbývalo než zkusit najít nějakou tu rovnováhu. Vyřítili jsme se z lesíku a jako nějací profíci to vzali rovnou čarou za cílem. Můj bílý společník vzrušeně nabíral vzduch do plic, krk stále co nejvíc natažený. Zrychloval. Co víc, doháněl je. A mně nedával jinou možnost než prostě schovat obličej do hřívy a doufat, že až nás ti jezdci uvidí, zpomalí. Jedna z dívek se ohlédla, když náš cval začínal být nepřeslechnutelný. Hned začala křičet po ostatních, které přítomnost neznámých nováčků očividně taky zajímala. Bělouš nacválal přímo mezi ně. Všechny svaly vypínal na nejvyšší možný výkon jen, aby je dohnal. Chvíli vztekle závodil s vraníkem, já ani nestačila jakkoliv reagovat.
Poslední, co jsem zahlédla, byl tmavý čumák, mizející za bílým zadkem mého hřebce. S ušima pevně přitaženýma k hlavě pokračoval dál, chtěl vyhrát. A má kolena se pokoušela tisknout jeho světlou srst co nejsilněji jen, aby udržela celé tělo na hřbetě. Hlasitý běh rychlého stáda sehraně rezonoval všude okolo a bělouš ho s radostí narušoval. Hlavu znovu natáhl vpřed. Žíně ocasu hnědáka, který uháněl první, ho pošimraly až u očí. To nesnesl. Já moc dobře cítila, jak přidal energii do běhu. Tryskal loukou, ve výrazu čirou smělost. Zničehonic se hřebci vyrovnával. Běželi bok po boku, oba rozhodnutí podat nejlepší výkon. Na moment jsem přivřené oči otevřela, pohlížejíc na jezdkyni. Bělouš dokázal dosáhnout špičkou čumáku až tam, co hnědák. Dívka vedle okamžitě sáhla po bičíku, kterým jejího koně několikrát varovala, aby přidal. Na sobě černou vestu a vínový rolák s šedými rajtkami, světle blond vlasy spletené do hubeného culíku a dokonale vyleštěná helma s krystalky. Vypadala opravdu upraveně, alespoň podle toho, co můj mozek stihl zachytit.
Také obrátila zrak na nás. První se v jejím výrazu vykreslilo velice očividně překvapení, nevěřícně zamrkala a pak ihned zavrtěla hlavou. Přitáhla otěže, tělo naklonila více dopředu. Nenávist. To bylo to, co jsem zahlédla jako poslední. V její tváři vězela čirá nenávist vůči komukoliv nebo čemukoliv, co by se opovážilo jet i jen trošičku rychleji než oni. Čímž mi dodala nový život do žil. Ruce znovu sevřely hřívu, odhodlané ji už nepustit. Bělouš všechno vycítil. Rychle pohodil hlavou, toužil přidat, ale nejspíš už dosáhl maxima. Veškerou sílu vkládal do těch pár momentů. Nozdry v naprosto stejné rovině co hnědákovy, stále nic nevzdával. I bez jakéhokoliv vybavení jsme je pomaličku předháněli. Ten tmavý hřebec zůstával vzadu, což jezdkyně nemohla překousnout. Znovu sáhla po bičíku a když nepomohl, bezohledně zahnula běloušovým směrem. Boky koně narazily do našich. S výkřikem jsem koukla na tu dívku, jenomže ona jakékoliv pokusy o komunikaci ignorovala. Hleděla vpřed, stále aktivně pobízejíc patami.
Bělouš je však nechával za sebou. S každým krokem se více a více vzdaloval. Útok opakovali. Tělo soupeře znovu vrazilo vší silou do nás obou. Jedno mé koleno tím vyhodili z rytmu, znervózněla i druhá noha. Copak mě vážně chtěla shodit? A když se ta zákeřnost opakovala potřetí, zakopl už i kůň. Zcela nechtěně zpomalil. Hnědák nechal soka daleko vzadu a zbytek stáda v pár sekundách prosvištěl kolem stejně tak. Světlý hřebec takový scénář odmítal. Znovu zrychloval, jenomže já už nedokázala udržet rovnováhu. Lýtka sice chtěla zůstat přitisknutá k jeho bokům, ale k ničemu to nebylo. S prvními cvalovými kroky jsem ucítila jasné převážení na levou stranu. Skoro jen ruce držely tělo na hřbetě. A když hřebec rozezleně pohodil hlavou a vykopl zadníma, aby dodal sám sobě odhodlání, nic už nemohlo situaci zachránit. Poslední, co jsem viděla, bylo nebe. Hned poté tráva. A tma.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
