Léto s elitou

Kapitola IV | Probuzení

Nějaký hlas. Já ho slyšela. A to docela dobře. Prvně se pokusily pohnout ruce, následovalo zjištění, že pod dlaněmi píchala tlustá stébla slámy. Sluch pomalu zachytával i další zvuky, třeba zpěv ptáků nebo oddychování koní.  Mé tělo muselo někde ležet. Kde? Jakmile mi došlo, kdo vlastně jsem, už k sobě přicházely i ostatní smysly. Tma. Bolest hlavy. Oční víčka několikrát nesebevědomě zamžourala. Ostré světlo nebylo ani trochu příjemné.

„Tak co? Vstáváš, ospalče?"

Dalších několik slov. Muselo jít o chlapce. Tou větou spolehlivě přivedl můj mozek do bdělého stavu. Ihned jsem ucítila vůni sena a koňské srsti. Při prvním pohledu před sebe následoval jenom absolutně nechápavý výraz, který však během chvilky přešel v přiblbý úsměv. Nějaký kluk mi zíral přímo do obličeje. Krátké, hnědé vlasy, světle modré oči a jemné dolíčky. Vypadal, jako kdyby ho vytvořili v laboratoři. Prostě bez chybičky.

„Kde... co..."

S pobaveným zasmátím přerušil mé pokusy o souvislou řeč: „Žiješ? Já už skoro chtěl volat sanitku."

Natáhl ruku před sebe a pomohl mému tělu alespoň do sedu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Boxy pro koně, jízdárna, na levé straně areálu kruhovka. Spousta květin, čerstvě posekaný trávník a opodál velká, bílá sedlovna, jejíž uklizený vnitřek odkrývala otevřená vrata. Nacházeli jsme se, naprosto očividně, v nějakých stájích, přímo pod dlouhým přístřeškem pro seno a slámu. U kruhovky stál přivázaný mohutný hnědák. Při pohled na něj mi před očima okamžitě proběhly vzpomínky z oné vyjížďky s běloušem.

„Můj kůň!"

Tohle a pokus o postavení na nohy byly jediné, co já ještě dokázala. Jenomže ne zrovna dobře. Jakmile jsem udělala první krok, následoval jen další pád do sena.

„Hele, klid. Nechtěl mě nechat, abych ho chytil, ale šel za námi. Je v pohodě," uklidňoval mě ten kluk, „tak moc, jak jen on může být. Neni zrovna moc normální, upřímně."

„Musim ho vidět."

„Pak tě k němu zavedu."

Sedl si naproti, na jiný balík slámy. Až teprve teď si můj pohled prohlédl jeho outfit. Boty měl tak vyleštěné, div jednoho neoslepily jejich odlesky. Na sobě černé rajtky s modrou košilí, na níž byl vpravo vyšitý nějaký znak. Vlastně šlo o dvě písmena C lemovaná kolem dokola zdobením.

„Kde to... jsem?"

„Vítej v Chambersovic stájích," založil hrdě ruce, „nejlepší jezdecké centrum široko daleko. A tys měla štěstí, že jsi narazila zrovna na mě."

„Na tebe?"

Šla mi z toho všeho hlava kolem.

„Jo. Já tě našel a s kamarády dovezl sem. Mysleli jsme, že jsi tu nová nebo tak něco, ale očividně máš buď nějakej výpadek paměti nebo patříš jinam."

„Já jela na vyjížďku. Vůbec vás neznám, tyhle stáje ani nikoho tady. Pamatuju si jen... stádo koní s jezdci a pak pád," zavrtěla jsem hlavou a znovu opakovala pokus o vykročení vpřed, tentokrát už úspěšně, „kde je bělouš?"

Ani areály u nás doma nebyly takhle dokonalé. Všichni koně čistí, každé stání mělo na dřevěných vratech velkou světlou jmenovku se zlatým nápisem a tašku na věci. Jeden z vraníků hleděl na opačnou stranu. Boxy tedy musely být oboustranné, obsahující jak venkovní tak vnitřní přístup. Ten hezounek šel kdesi za mnou, ale já ho zvládla ve chvilce ztratit. Už zase jsem dřív jednala než přemýšlela. Nejspíš mého koně zavedl do jednoho z boxů. Já tedy mířila na druhou stranu těch stání, kam vedla štěrková cesta od vysoké brány na začátku pozemku. V budově ležel dlouhý modrý koberec stejné barvy jako tričko mého zachránce. Pokrýval prostor mezi jednotlivými, vysokými boxy a člověk by na něm přirozeně čekal bahno nebo alespoň seno, ale on vyloženě zel čistotou.