Morsmordre

Čtyřicet jedna

Hc3 - If You Believe

---
Věnováno mikaellson. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

A zatímco Ginny Weasleyová se v iluzi své kamarádky pokoušela napravit patálii, na jejímž počátku dost možná stála ona sama svou reakcí na nevyvratitelnou skutečnost vztahu dvou lidí, kteří se beze všeho měli nenávidět, skutečná Hermiona Grangerová, ten večer stejně jako každý jiný, seděla v ložnici za mřížemi otevřeného okna, jímž dovnitř profukoval mrazivě ledový vzduch zvenčí.

„Brr! Hermiono, nechceš to okno konečně taky jednou zavřít?" vpadla do místnosti Parvati, vítr za ní okamžitě zabouchl dveře.

„Ani ne," odtušila Hermiona lhostejně. Parvati chytila talíř do druhé ruky a přešla k Hermioně blíž.

„Odchytil mě na chodbě Dobby," vysvětlila, když dívce k nohám na parapet položila talíř se sušenkami. „Studenti nejsou jediní, kteří si všimli, že jsi přestala chodit na jídlo do Velké síně," nadhodila.

„Má to své výhody, přátelit se se skřítky z kuchyně," mykla Hermiona rameny.

„Takže všechny neshody, co vznikly kvůli SPOŽÚSu, už zanikly?" zajímala se Parvati.

„Dobby čepici nosí pořád," zareagovala na to Hermiona úsměvem. A tím Parvati dokonale vyrazila dech. Protože, ona se usmála. Vzápětí však jako by si uvědomila ztrátu kontroly nad svými mimickými svaly, opět její tvář ovládl prázdný výraz.

Parvati si povzdechla. Tak ani tenhle pokus nevyšel, však do něj nevkládala přílišné naděje, no zklamání přesto nemohla zabránit. „Měla by ses častěji usmívat. Vypadáš pak-" Parvati se zarazila. Už to nedořekla, jak Hermiona vypadá. Ostatně si byla více než jistá, že dívka v okně moc dobře ví, co chtěla říct. A tak Parvati jen mávla rukou a mumlajíc si cosi o tom, že slib skřítkovi o donesení sušenek přeci splnila, z pokoje zase odešla.

„Nemůžou mě prostě nechat být?" povzdechla si Hermiona, opřela se zvrácenou hlavou o stěnu a nacpala si do pusy mátovou sušenku.

„Ne, nemůžeme," cvakly opět dveře a do místnosti vpadla tentokrát Ginny reagující na její povzdech. Pro změnu.

„Včera ti to snad nestačilo?" Hermionin hlas povážlivě zostřel, když příchozí probodla zlým pohledem, načež si v hlavě prošla uplynuvší události. Ano, opravdu tu Ginny byla včera, nemýlila se. Posledních několik dní jako by nebyla s to od sebe s jistotou oddělit.

Na konto těch slov se Ginny s trhnutím zastavila na místě. „Proč by mi nemělo stačit?" nechápala. Hermiona se až provokativně pomalu natáhla pro máslovou sušenku. „Přišlo mi, že sis to kázání docela užívala," odtušila a nacpala si pamlsek do pusy. Ginny jen protočila očima. Ale aspoň se mnou mluví, pomyslela si nevesele.

„Ne, neužívala jsem si to," probodla dívku v okně zlým pohledem, „a ani tě nehodlám o ničem přesvědčovat. Beztak by to nemělo cenu, musíš se rozhodnout sama."

„To jsem ráda, že ti to konečně došlo," neodpustila si Hermiona tiché zamumlání. Ginny se rozhodla, že to si zpětnou reakci vskutku nezaslouží.

„Přišla jsem ti jen vrátit svetr," na důkaz svých slov zvedla v rukou zmuchlaný kus oblečení do vzduchu, „včera jsem si omylem vzala ten tvůj, když jsem odcházela, a svůj tu nechala," přešla Ginny k posteli, o níž věděla, že patří Hermioně, a svetry vyměnila. Ve dveřích se zastavila a věnovala kamarádce zamyšlený pohled.