Trpělivost růže přináší

6 Noční můra

Hermiona seděla u Nebelvírského stolu. Na stole před ní byla bohatá večeře. V zádech cítila pronikavý pohled profesora lektvarů. Když ráno přišla na snídani, neseděl u stolu. Ani na oběd nešel do Velké síně. Když přišla, věnoval ji velmi hnusný ledový pohled, z něhož jí běhal mráz po zádech. Posadila se ke stolu. Ten pohled v zádech ji štval víc a víc. Už jí to přestávalo bavit. Žaludek měla podivně stáhnutý. Cítila se jakoby snad něco provedla. Nebo se něčím provinila, ale nic ji nenapadalo. U toho měla dost. Zhnuseně od sebe odsunula talíř. Spolužákům se omluvila a zvedla se ze svého místa. Hlavu otočila na profesora a její výraz říkal: Jestli jste chtěl abych odešla, povedlo se vám to. Pohodila vlasy a odešla. Stále v zádech cítila profesorův pohled.

***

Severus seděl u profesorského stolu, když do síně vešla ona. Grangerová. Vševědka, která porušila jejich denní rituál. Podívala se na něj. Jak se opovažuje se na něj podívat. Věnoval jí ledový pohled. Ona sklonila pohled a posadila se ke stolu. Nabrala si jídlo na talíř a Severus ji přitom pozoroval. Všiml si jak se šťourá v jídle a vůbec nic nejí. Jakoby ji přešla chuť k jídlu. Najednou se zvedla. Něco řekla svým přátelům. Věnovala mu pohled, který jakoby říkal: Tohle se vám povedlo, profesore, opravdu. Rychlým krokem opustila Velkou síni. Severus se zvedl ze svého místa a rozešel se za ní. Když vyšel ze síně, uviděl dívku jen pár metrů od něj. Nebylo těžké překonat vzdálenost mezi nimi. Těžší bylo dívku donutit k tomu, aby se na něj otočila.

,, Mohla by jste se zastavit, slečno Grangerová?" zavrčel na ni, blízko ní. Hermiona se zastavila a zamračila se.

,,Nevím, proč bych měla, profesore," zavrčela na něj. A pomalu se rozešla dál chodbou. Severus se mohl dívat jen na její vzdalující se záda. Ještě chvíli stál na místě. Na podpatku se otočil a vydal se do Sklepení.

***

Ráno se Hermiona vzbudila se špatnou náladou. Na snídani raději ani nešla. Sbalila si věci a vydala se na první hodinu. Ta probíhala v celku dobře. I kouzelné formule, přeměňování, věštění z čísel, bylinkářství a astronomie byly taky v pohodě. Lektvary byly ovšem horší. Pořád na sobě cítila profesorův pohled. Jeho černé oči se jí objevily před obličejem. Pořád ji skenoval pohledem. Nedalo se to vydržet. Zvlášť když to byla její poslední hodina toho dne. Jen kvůli tomu že na ni dával Malfoy pozor, si z hodiny něco odnesla. Společně potom šli do knihovny pracovat na tom projektu pro Snapea. Když měli druhou čtvrtinu napsanou, rozešli se každý svou cestou. Hermiona projekt vzala i se svými věcmi a rozešla se směrem do Nebelvírské věže. Byla ráda, že tohle ji aspoň nějak nemusí dělat starosti. Na večeři šla s hlavou vztyčenou. Odmítala profesorovi udělat tu radost a  podrobit se mu. Podrobit se jeho pohledu. Ten ji propaloval pohledem. Jako vždy. Soustředila se na své přátele ne na něj. Na profesora. Jenže něco jí táhlo k jeho pohledu. K pohledu onyxově černých očí. Zvedla svůj pohled a podívala se mu do očí. Ty ji okamžitě uzamkly v jeho pohledu. Mírně ji pokývl a Hermiona neměla jinou možnost než mu pokývnutí oplatit. Za jeho hradbou jakoby zahlédla malý plamínek štěstí. Ovšem ten se vzápětí ztratil za ledovým pohledem.

***

Byla tmavá noc. Okolní krajina byla tichá. Obloha byla pokryta černými mraky,které nevěstily nic dobrého. Občas se ozval praskot větví,do kterých narážel silný poryv větru. Bylo to v celku děsivé. Sídlo Malfoy Manor bylo zabaleno temnotou noci. Pronikavý křik se rozezněl zdmi Malfoy Manor. Dívka s kudrnatými vlasy ležící na zemi se kroutila v agonií, kterou do ní vháněla žena s černými vlasy. Dívka prosila ať přestane, křičela bolestí, plakala. Ani si neuvědomovala,že v místnosti je ještě někdo jiný. Jen se soustředila na tu bolest,která ní projela jako žiletka.