Destructive Storm [CZ] ✓

1. | Už nikde není bezpečno

Nikde už není bezpečno. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se krotit své nutkání k pláči. Nejde to. I když dýchám pečlivě a snažím se zachovat chladné myšlení, po tvářích mi teče více a více slz. Hluboko uvnitř svého srdce cítím, že je něco špatně. Při pohledu z okna vidím jen šedivé nebe a temné mraky. Něco se změnilo.

Prožila jsem toho hodně, ale svět ještě nikdy nevypadal tak, jak vypadá teď. Na ulicích nebylo jediné živé duše. Ať se dívám kamkoli, nevidím nikoho. Po ulicích se válejí rozházené papíry, kelímky od pití a nedopalky z cigaret.

Před pár minutami jsem zapnula televizi s nadějí, že se dozvím, co se to sakra děje. Na programu však zatím nebylo nic, co by mi pomohlo uhádnout, čím si svět prochází. Až do malé chvíle, kdy moderátorka televize konečně promluvila.

„Z hlavního města Spojených států amerických se hlásí Melissa Jonesová s novými zprávami. Meteorologové dnes naměřili překvapivě nízké teploty a nepříznivé je i mračno, které obklopuje celé státy," odmlčela se a já si všimla, jak se podívala do svých kartiček. „Zatím to nevypadá nijak vážně, ale o celé situaci vás budeme informovat. Zachovejte klid a nevycházejte ze svých domů. Tohle je příkaz prezidenta Spojených států amerických."

Nerozuměla jsem vůbec ničemu, co řekla. Co tam venku může být tak nebezpečné, že nesmíme opustit své domovy? Dává to vůbec nějaký smysl? Čeho se lidé s velkou mocí obávají? Hádám, že mi nezbývá nic jiného než čekat na nové zprávy.

Rozhodla jsem se zavolat své matce, abych se ujistila, že je v pořádku. V posledních letech to pro mou rodinu nebylo příliš šťastné období. Před třemi lety nás opustil můj otec při boji s rakovinou. Bojoval statečně, ale rakovina je až příliš dobrý soupeř na to, aby ji můj otec dokázal porazit. Když umřel, proplakala jsem celé noci. Před rokem jsem se odstěhovala do vlastního domu a máma zůstala sama na rodinné farmě.

Nervózně jsem si stoupla před okno a modlila se, aby můj hovor přijala. Namlouvala jsem si, že telefon neslyší. Zničeně jsem přivřela oči a představovala si ty nejhorší scénáře, které se mohly stát.

„Kathleen, jsi v pořádku?" ozval se starostlivý hlas mé matky. Prudce jsem otevřela oči a úlevou si oddychla.

„Mami," usmála jsem se. „Bála jsem se, že se ti něco stalo."

„Jsem v pořádku, Kat. Thomas už ke mně jede," řekla s klidem.

„Ale Thomas k tobě nemůže jet, mami," vyhrkla jsem. „Copak jsi neposlouchala zprávy? Venku není bezpečno. Nikde není bezpečno!"

„Uklidni se, beruško."

„Mami, prosím tě, nezlehčuj to," sklopila jsem pohled. „Ty a bratr jste to jediné, co mi zbylo. Jestli se vám něco stane, co si počnu? Slib mi, že jakmile Thomas dorazí, zůstanete uvnitř domu."

„Dobře, Kathleen, slibuju ti to," řekla s divným tónem v hlasu. Poznala jsem, že je značně nervózní. Kéž bych s ní teď mohla být, držet ji za ruku a šeptat jí, že všechno bude v pořádku.

„Jakmile nám řeknou, že je všechno v pořádku, přijedu za vámi," řekla jsem pevným hlasem. Jednou nám to přeci musí říct, ne? Žádná mračna nemůžou znamenat nic víc, než příšernou bouřku. A každá bouřka jednou skončí. „Mám tě hrozně ráda, mami."

„Neloučíme se, Kathleen," zasmála se. Pokusila jsem se o totéž, ale nepovedlo se mi to. Měla jsem až příliš velký strach z toho, co se doopravdy děje. Nechtěla jsem s tím však svou matku zatěžovat, a tak jsem mlčela.