Byl čas mu to oznámit.
Zničit jeho sny a celkově ho v podstatě pohřbít zaživa.
Věřte mi, že se mi do toho vůbec ale vůbec nechtělo, i to ráno co jsem se mu připravila zdělit tuto ne příliš vlídnou pravdu bylo chladné a vypadalo že každou chvíli spustí prudký déšť aby mi zabránilo oznámit mu, že už se nemůžeme dál vídat.
Kájův autobus přijel a pomalu dobržďoval u zastávky, potily se mi dlaně a v krku jsem měla největší knedlík co kdy svět viděl. Bylo mi do breku když se otevřeli dveře autobusu a on vystoupil.
S jeho roztomilým úsměvem a jiskřičkami v očích z radosti, že mě opět vidí, kráčel hrdinně ke mě.
Měla jsem tušení co mi chce říct a tak jsem ho nechtěla ani pustit ke slovu, z vesela mě pozdravil a objal.
Neobjala jsem ho zpátky, nedokázala jsem to "Děje se něco?,, tázavě se na mě podíval a já zchladla, zadívala jsem se do prázdna a všechny své city zmuchlala do jedné obrovské koule a zahodila.
"O čem jsi se mnou chtěla mluvit?,,
"Už se nemůžeme vídat, ne takhle, mám přítele....,,
Odmlčela jsem se a sledovala jak jeho jiskry v očích zhasínají, nepamatuji si přesně co pak říkal, jen to jak se otočil a odcházel.
Netušila jsem co mám dělat, když přijela Alex řeka jsem jí že to mám vyjasněné, že jsem mu to řekla. Když se ptala jak to vzal pokrčila jsem rameny. Odcházely jsme do školy a celou cestu ze mě tahala jak to probíhalo. Netušila jsem co jí na to mám říct, jako by tu chvíli někdo přemazal zmizíkem a vůbec bych mu to neříkala já. Kontrolovala jsem telefon jestli mi třeba nenapsal.
Ani jediná zpráva, nadávky, pohrdání, nic.
Ačkoliv jsem věděla že takový není v tu chvíli jsem si přála aby mi byť sebemenším způsobem dal najevo zájem, byť takhle.
Došly jsme do školy, čekala jsem než si ke mě přisedne, sedl si ke svému nejlepšímu kamarádovi a já si přišla jako bych byla ve skleněné krabici.
Jako bych byla v tu chvíli úplně jinde v úplně jiný čas než byl on.
V tu chvíli jsem věděla že to bude nejhorší školní rok co jen může být.
Nuž netušila jsem že tohle je teprve začátek.
