Steal My Boy

-1-

*Louis*

Dny, hodiny, minuty... Nevím, neznám. Je to pořád dokola. Vstát, nechat se seřvat, jít do školy, nechat se zmlátit, přijít domů, nechat se zmlátit, jít do pokoje, dva zářezy. Na kůži. Na bílé... dříve bílé. Byla bílá? Na tom nesejde. Na ničem nesejde. Všechno je zbytečné. Mami, nikdy se nedozvíš, jak moc mi chybíš. Od tvé smrti je všechno jako noční můra. Pořád. Pořád dokola se snaží vás shodit na zem. Musíte brečet. Křičet. Možná prosit. Prosit? Ne. Nefunguje to. Čím více prosíte, tím více je vám to k ničemu. K ničemu? Můj život. Ten je k ničemu.

„Pane Tomlinsone!" zakřičela podsaditá dáma v zelených šatech připomínajících mi vybledlou trávu. Nepřítomně jsem zvedl hlavu. Měl jsem pocit, že snad ani nevidím. Moje oči odmítaly zaostřit. Proč by také měly. Je to zbytečné. Všechno.

„Ano?" Hlas. Můj hlas. Byl tak jiný. Tak... moc jiný. Tichý, slabý. Já jsem slabý. Jsem nikdo. Ničím.

„Už deset minut na vás mluvím, pane. Mohl byste mi, laskavě, odpovědět? Nebo si tu před vás mám kleknout?" Otázka? Jaká byla otázka? Otočil jsem se na Nialla. Křišťálově modré oči na mě upřely svou pozornost a já se v nich marně snažil vyčíst odpověď. „Řekněte vašemu otci, pane Tomilsone, že ho chci vidět dnes v kanceláři. Dnes se s vámi loučím a nashledanou příště, třído." Poslední hodina naprosto nudného dne. Kéž by to byla i poslední hodina mého nudného života.

Opřel jsem svou dlaň o lavici a tím se s námahou zvedl. Moje tělo byla samá modřina, podlitina a divím se, že ještě ne zlomenina. Batoh jsem si hodil na záda a s pokýváním hlavy na pozdrav Niallovi odešel ze třídy. Ačkoli se tělo pohybovalo dosti pomalu a neohrabaně, snažil jsem se jít co možná nejrychleji a to hlavně proto, abych nepotkal je.

Bohužel se moje tělo pohybovalo příliš pomalu a prudký náraz na dveře od skříňky mi dal jasně najevo, že jsem nestihl odejít včas. „Ahoj." jeho hlas byl mrazivě klidný. Vždy byl mrazivě klidný. Neodpověděl jsem. Tělo se začalo klepat a hledat možnost útěku, ale já věděl, že to nebude možné. „Neumíš odpovídat?" zasyčel mi do ucha, zabořil ruku do hnědých pramenů a zatáhl za ně. Přivřel jsem oči a podíval se do těch jeho zelenohnědých. Chladných jako nejhlubší les. Zayn.

„Ahoj." Potichu, příliš potichu. Rána do břicha mi vehnala slzy do očí. Prudce jsem se chytil za postižené místo. Chtěl jsem se stočit do klubíčka, utéct, ale Zaynova ruka, zabořená stále v mých vlasech, mi v tom dost dobře bránila.

„Tak, co s tebou budeme dělat?" hrubý hlas zazněl až příliš tichou chodbou. Kde jsou všichni? Pomoc... prosím.

„Nech mě, prosím..." zasýpal jsem. Když přijdu pozdě domů, tak mě otec zase zmlátí. Nemůžu, nemůžu přijít pozdě. Bolest. Další rána do břicha. Chtělo se mi zvracet. Zvedal se mi bolavý žaludek a dobře mířená rána těsně pod žebra mi znemožňovala pořádně dýchat. Zaynovy ledové prsty se obmotaly kolem mého krku. Přístup kyslíku byl čím dál tím menší. „Zayne, prosím..." Pustil mě. Sesypal jsem se na zem a kašlal. Potřeboval jsem přístup kyslíku. Potřeboval jsem se zvednout a dojít domů... domů? „Taková troska mi nestojí za můj čas..."

Tiché kroky se ozvaly chodbou. Zvedl jsem se, jak jen nejpomaleji jsem uměl a pomaličku se odšoural ze školy. Venku zrovna začalo pršet. Šel jsem pomalinku a nechal chladný déšť ať mi smáčí vlasy. Nechtělo se mi tam. Tam, kde je tma. Bolest. Křik. Chtěl jsem... ticho. Ticho a - „AU! Dávej sakra pozor. Jsi v pohodě?" Cože? Zmateně jsem potřásl hlavou a všiml si, že mě někdo drží za ruku a za pas. Byl vysoký a měl kudrnaté dlouhé vlasy v culíku. Jeho zelené oči mě probodávaly a já na něj zmateně zíral.

„Já, omlouvám se, omlouvám, nechtěl jsem, já-" zmatkoval jsem, odstrčil ho a zrychleně dýchal.

„Hey, klid, jasný? Nic se nestalo. Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku." Měl tak hluboký a chraplavý hlas. Když znova zopakoval otázku, jeho zelená se snad změnila v ještě temnější zelenou.

„Asi ano, ano jsem..." Hrudník se mi pořád splašeně nadzvedával a kudrnatý muž, který byl o tolik vyšší než já, se usmál. On se... ne, to snad ani nebyl úsměv. Polilo mě neuvěřitelné teplo.

„Dobře, tak příště dávej pozor." Jeho věta mnou projela jako blesk a zakořenila se hluboko v mém srdci stejně jako jeho oči, hlas... a ten úsměv. Obešel mě a odešel. Otočil jsem se za ním, tak moc jsem chtěl znát jeho jméno. Díval jsem se, jak se ladným krokem pohybuje ke svému autu. Ze země jsem si zvedl mobil a podíval se na čas. Sakra! S obrovskou bolestí jsem se rozběhl domů.

Nebyl to nikterak obrovský dům. Malá zahrada s boudou pro psa. Bez psa. Malý bílý domek s černými dveřmi, které se teď s vrznutím otevřely. Šel jsem rovnou do kuchyně. Sundal si batoh, hodil ho ke stěně a se sklopenou hlavou přišel k muži, který byl doslova hora svalů. Černé vlasy mu doplňovaly oceánově modré oči a tetování po těle jakoby zvýrazňovala jeho svaly. Můj nevlastní otec. Mamka si s ním začala ještě když jsem byl dítě, a tak jsem ho začal brát jako pravého otce.

„Jdeš pozdě." Hlas tvrdý jako kámen.

„Máš..." hlas se mi zlomil, „jít do školy... moje třídní tě chce vidět." V místnosti byl vzduch tak neskutečně těžký. Tak napjatý. Nedýchal jsem. Přišlo mi, že moje plíce zapomněly, co to je dýchat. Otec zvedl hlavu od mobilního telefonu, který držel v ruce. Podíval se na mě a pomalu vstal od stolu. Začal jsem couvat ke zdi, ale nemohl z něj spustit oči, nešlo to. Jako šelma, která ví, že její kořist už nemůže kam utéct. Obešel mě a došel si pro kabát.

„Jestli zjistím, že máš nějaký průšvih..." To varování v hlase bylo více než jen hmatatelné. Zabouchl dveřmi a já utekl do svého pokoje. Sesunul jsem se k zemi a brečel a brečel, tak dlouho jsem brečel, dokud jsem před sebou neviděl tmu.