Chronicles Of Kath'edril: The Fifth Son [CZ]

/Kapitola 6./ Temná minulost

Vešel jsem s Irinou v náručí do hlavní haly a čekající Erwan na mě nevěřícně zíral.
„Ona tě málem zabije a ty jí ještě pomáháš," řekne nevěřícně a jde ke mně.
„Otec mě učil, že všichni si zaslouží pomoc," odpovím mu na jeho nevyřčenou otázku. „Musíme dojít do nějakého hostince. Erwane, veď mě," pokynu mu a on se otočí na patě a jde k východu.
„Půjdeme ke mně," prohodí a ubírá se ke svému příbytku.
_______________________________________
Flashback
vyděšená Irina a zmatený dav.
„Jak to, že jsi to přežil?" Slyším a proti mně běží Irina s dýkami v ruce.
„Měl jsi zemřít!" Praví naštvaně a snaží se zasáhnout mé srdce, ale mně se z neznámého důvodu daří uhýbat jejím, až nadlidsky rychlým, útokům.
„Irino, proč se mě snažíš zabít?" Zeptám se zmateně a stále uhýbám neustávajícím útokům, až se nakonec rozhodnu ji odzbrojit. Do dýky, která směřuje na mé srdce, udeřím mečem a dýka jí vylétne z rukou, načež Irina klesne na kolena a v jejích očích se začne odrážet zoufalost.
„Proč jsi nezůstal ležet? Proč jsi nemohl zemřít a dopřát mé duši klid? Proč..." Začne mě zasypávat otázkami a z očí se jí spustí slzy.
„Proč, Gine?" Řekne a padne k zemi. Okamžitě se k ní sehnu a zjišťuji, co se jí stalo.
„Irino, jsi v pořádku?" Zeptám se, ale odpovědi se mi nedostane.
End of flashback
_______________________________________
„Tak jo, Gine, jsme tady. Běž nahoru. Ve druhém patře jsou pokoje, tak vezmi ten vpravo. Já připravím nějaký bylinky a obklady," promluví Erwan po naší tiché cestě a to mě vytrhne ze vzpomínek na zápas.
„Dobře," hlesnu a spěšně si prohlédnu jeho dům. Byl to menší dvoupatrový srub z dřevěné zástavby. Celý byl pravděpodobně z východního dřeva, protože i z dálky byly vidět letokruhy.

Vyšel jsem do druhého patra a našel onen pokoj. Vešel jsem a Irinu, stále oblečenou ve zbroji, položil na postel.
"Svlékni ji z té zbroje," problesklo mi hlavou.
„Ne, Gine, to nesmíš," oponoval jsem svému vnitřnímu hlasu.
„Co nesmíš?" Ozvalo se ze dveří a já sebou trhnul. Ve dveřích stál Erwan a v rukách měl dva pytlíky a nějakou lahvičku.
„Ale nic. Pojď, musíme jí pomoct," naléhal jsem stále a zadíval jsem se na její nehybnou tvář. „Přece nenecháme takhle mladou dívku zemřít."
„Líbí se ti, že?" Řekl Erwan a změřil si mě pohledem, ale ne tím normálním, nýbrž podezíravým.
„N... Ne!" koktal jsem. „Já radši půjdu ven. Potřebuju se provětrat," nečekal jsem na odpověď a odešel jsem z domu na jeho zahradu a tam se posadil.

„To je zase den..." povzdechl jsem si. Zavřel oči a sedl si na lavičku. Vánek mě šimral na tváři a sluníčko pražilo o sto šest.
„Pátý! Pátý!" Zaslechl jsem a podíval se k brance. Tam stál starší muž. Jeho hlavu zdobily šediny a měl na sobě hábit.
„To jsem já. Co potřebujete?" Zvedl jsem se a došel k němu.
„Tady je vaše výhra," řekl a podal mi asi truhličku plnou zlata.
„Za co?" Zeptal jsem se nechápavě a muž se usmál.
„Za svou výhru nad The Killer," s těmito slovy mi ji podal. „Je to přesně tisíc zlatých".
„Počkejte," zarazil jsem ho. „Dejte to chudým. Tato výhra byla jen štěstí," vrátím mu truhličku a jdu si sednout zpět na své místo. Muž na mě jen nevěřícně hleděl, ale pak odešel.

Nevím, jak dlouho jsem tam jen posedával, ale z mého blaženého odpočinku mě probral Erwanův hlas.
„Gine! Je vzhůru!" Ozvalo se z domu a já vystřelil za ním do pokoje.

Když jsem vešel, viděl jsem ležící Irinu. Teď už bez zbroje a Erwana jak ji krmí.
„Kdy jsi stihl udělat jídlo?" Vylétlo ze mě dříve než jsem si to stihl promyslet. Oba se zasmáli.
„Byl jsi venku tři hodiny," řekl, sebral nádobí a došel ke mně.
„Nechám vás tu," s těmito slovy odešel.

Posadil jsem se na židli, na které před chvílí seděl Erwan.
„Proč jsi mě zachránil? Chtěla jsem tě zabít?" Začala a v jejím hlase byl slyšet smutek.
„Nenechám zemřít lidi zbytečně. To není správné," odpověděl jsem a zahleděl jsem se do těch nádherných očí.
„Ale já nejsem člověk..." špitla a přitáhla svá kolena k hrudi. „ Už dávno nejsem člověk," řekla a ukápla jí slza.
„Cože? Mě přijdeš jako normální lidská dívka," usmál jsem se.
„Nejsem," řekla a nadzvedla své triko tak, aby bylo vidět její bříško. To jsem nečekal a hned odvrátil svůj zrak.
„Podívej se. A neboj, nemám v plánu se tady svlékat," řekla trošku uraženě kvůli mé reakci. Poslechl jsem ji a otočil se. Na jejím břiše byla veliká jizva. Táhla se od jejího levého prsu a směřovala někam k pravému stehnu. Kde končí, jsem však neviděl
„Co je to? Od čeho máš tu jizvu?" Zeptal jsem se i přesto, že jedna má část pravdu znát nechtěla.
„Opravdu chceš slyšet, jaké monstrum jsem?" Zeptala se udiveně.
„Určitě nejsi monstrum. A neboj neodsoudím tě, ať už je pravda jakákoliv," usmál jsem se na ní.
„Opravdu mě neodsoudíš?" Zeptala se roztřeseným hlasem a z očí se jí valily slzy. Na to jsem jen zavrtěl hlavou.

„Tak... Dobře," souhlasila a posadila se na posteli do tureckého sedu. Já jí netrpělivě pozoroval. Chtěl jsem znát celou pravdu o tom, kým je.
„Moji rodiče pracují jako vědci v armádě. Jejich úkol je jednoduchý. Pokračují ve výzkumu z doby před otřesem. Mají zjistit, jak přenést sílu ze zvířete do člověka." Začala vyprávět a utřela si slzy. „Dlouho jim vládci města dovolovali používat bezdomovce jako testovací subjekty, ale to se lidem nelíbilo, a tak vypukla vzpoura a vládci jim to zakázali. Jenže to můj otec nedokázal snést a naléhal na ně, že je jen krůček od průlomu. Vládci to přesto nechtěli svolit a jeden z nich - ten nejzkaženější - Alwero Guras, otcův přítel, věděl o mně a bratrovi a navrhl vládcům, aby můj otec použil své děti jako pokusné králíky. Vláda souhlasila." Irina si znovu otřela slzy, ale bylo to k ničemu. Slzy se valily po jejích tvářích bez ustání.
„Jak to pokračovalo? Co se stalo?" Teď už i ta moje druhá část, která pravdu nechtěla znát, změnila názor.
„Otec a matka dlouho váhali, ale jejich posedlost tímto odvětvím vědy je donutila to udělat. Začali s mým bratrem. Změnili ho, dali do něj zvířecí orgány a nějakou divnou látku, díky které je tělo přijalo. Bratr, dřív fyzicky zaostalý, začal vynikat ve sportech a opravdu se zlepšily jeho výsledky ve fyzických aktivitách. Když to oznámili vládě, tak Alwero navrhl, aby do mě dali aweří orgány. Otec se jim snažil vysvětlit, proč to nejde, ale vládci byli opojeni vidinou nejsilnějšího vojáka a donutili otce to udělat. A tak jsem vznikla já. Napůl člověk, napůl to monstrum, Awer." Irina plakala, ale stále pokračovala dál: „Jenže já nebyla úspěch jako bratr. Awer ve mně vytvořil hormonální nestabilitu, a proto mám občasné záchvaty zvýšeného pudu lovit. To se stalo v aréně. Má aweří část tě chtěla zabít a kompletně tou touhou ovládla mou lidskou část," dořekla a propadla v nezastavitelný pláč. Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem se mlčky zvedl s jejím pohledem na sobě. Sledovala každý můj pohyb. Došel jsem až k ní a beze slov jsem ji vtáhl do objetí.

Tak je tu další kapitola. Tuhle kapitolu věnuji black-hydo, který mě neustále nutil k vydání další kapitoly. Hodnoťte podle svého uvážení.
Xávi(≧▽≦)