Steal My Boy

-2-

*Harry*

Už od rána jsem byl jako na trní. Probudil jsem se již brzy ráno sám se vychladlé posteli. Nad tím jsem se musel okamžitě zamračit, jelikož takovýto jev byl opravdu dost neobvyklý. Má drahá polovička, tedy podle všech novinářů, byla zvyklá vyspávat dlouho. O to větší překvapení ještě bylo, když jsem ji neobjevil ani nikde v domě. Nechal jsem to plavat - alespoň si užiju trochu klidu.

Udělal jsem si jednoduchou snídani, na nic složitějšího mi nezbyl čas. Nahodil jsem si na sebe svůj oblíbený bílý oblek s květy a zamířil co nejrychleji do práce. Kde můj špatný den pokračoval.

Hned mezi dveřmi přišla srážka s mojí sekretářkou, kde na mě vylila kávu. Asi nemusím připomínat, že jsem byl oblečen v barvě čerstvě napadlého sněhu. Ignoroval jsem veškeré její omluvy a zavřel se ve své kanceláři. Sako jsem hodil na pohovku a svlékl si i košili. Potom už mi nebránilo nic v tom, abych mohl začít pracovat.

„Pane Stylesi? Máte za půl hodiny schůz-" nedořekla myšlenku, jelikož si všimla mé odhalené hrudi. Jen jsem přikývl a vstal od stolu.

„Sežeňte mi čistou košili a přineste další kávu," poručil jsem jí a šel zkontrolovat své sako, jak moc špatně na tom je.

Když se dostal do mých rukou potřebný kus oblečený, tak jsem se rovnou vydal na tu neodkladnou schůzku. A samozřejmě by to nemohl být špatný den, kdybych nezapomněl, kam jít. Takže jakmile před budovou své společnosti obratem volal své sekretářce.

„Camill, kam že to mám jít?" Rozhlédl jsem se kolem sebe a netrpělivě vyčkával, až mi odpoví.

„Beachwood Café. Víte, kde to je?" Snažila se znít co nejméně samolibě, ale bylo mi jasné, že si to vychutnává. Nenáviděla mě, jelikož jsem ji dost ošklivě odmítl.

Bylo to takhle. Měl jsem u sebe v kanceláři na návštěvě svého nejlepšího přítele Liama s jeho dnes již bývalým přítelem Lexem. Přišli kvůli videokonferenci, která se konala ještě společně s pár lidí z bulváru. A pak tam vtrhla ona. Měla na sobě plesové šaty a v dlaních svírala růži. Přišla ke mně, zřejmě posilněná alkoholem, klekla si na zem a spustila:
„Harry, lásko mého života.
Díky tobě opustila mě samota
Jsi světlo v mojí duši,
která zhasnou nezkusí..."
Zbytek slov jsem už díky bohu zapomněl. Takhle trapně jsem se ještě nikdy necítil. Liam si to na druhou stranu naprosto užíval a dokonce stihl celé to setkání i natočit - teď mi vyhrožuje, že to pustí na svatbě. A to, jak jsem ji vyhodil, se další den objevilo v bulvárním plátku, s jejímž ředitelem jsme měli schůzi, při které nás vyrušila. Byl jsem označen za Playboy, který je věrný až za hrob, ale na druhou stranu Camill jako Sekretářka, roztahující nohy za prachy.

Nejsem ten typ, co by podváděl kohokoliv se svou sekretářkou. Takže nebylo pochyb, že si mé dnešní rozpoložení užívala.

„Samozřejmě že vím, kde je. Nashle." Položil jsem hovor a rozešel se daným směrem. Modlil jsem se, aby se povedlo alespoň něco a já přišel včas.

Zrovna jsem si dával vlasy do culíku, když jsem cítil, jak do mě něco narazilo. „AU! Dávej sakra pozor. Jsi v pohodě?" Podíval jsem se na toho kluka s lehce zamračeným výrazem. Díval jsem se mu do modrých očí, které mě okamžitě okouzlily, a snažil jsem se v nich vyčíst cokoliv. Za normálních okolností bych ho pustil a zase se rozešel pryč. Netušil jsem, co mě tam drželo a nutilo se ujistit, zdali je ten kluk v pořádku.

„Já, omlouvám se, omlouvám, nechtěl jsem, já-" zmatkoval a to mi přišlo neskutečně roztomilé.

„Hey, klid, jasný? Nic se nestalo. Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku," snažil jsem se ho uklidnit a zároveň přijít na informaci, po které jsem tolik toužil.

„Asi ano, ano jsem..." Mírně jsem se na něj usmál a pustil ho ze svého sevření, které jsem si uvědomil až teď. Krok od něj odstoupil a upravil si sako a košili.

„Dobře, tak příště dávej pozor." Naposledy jsem mu pohlédl do očí, než jsem ho obešel a rychlým krokem pokračoval v cestě. Zkontroloval jsem si čas na drahých hodinkách na svém zápěstí, abych se ujistil, že jsem možná v přítomnosti toho kluka na všechno zlé zapomněl, ale ono zlo nezapomnělo na mě.

Do Beachwood Café jsem se dostal se skoro půlhodinovým zpožděním. Omluvně jsem se usmál na muže a slečnu u stolu a posadil se naproti nim. „Omlouvám se za pozdní příchod, měl jsem malou nehodu. Srazil jsem se s nějakým chlapcem na ulici," mile, avšak falešně, se na ně usmál a věnoval polibek své snoubence na tvář.