Steal My Boy

- 6 -

*Harry*

„Děkuju..." zašeptal, když jsem ho dokrmil, a chtěl se zvednout. To jsem mu ale neměl v plánu dovolit. Položil ruku na jeho hruď a všiml si ruky. Přemohl mě ohromný vztek. Jak si někdo jen mohl dovolit vztáhnout ruku na toho malého chlapce? Nechápal jsem to a nikdy nejspíš ani nepochopím. Nechtěl jsem to pochopit. Chtěl jsem jen zabít toho dotyčného.

Když ruku schoval, vzpamatoval jsem se ze svého šoku a podíval se na něj. On však pohled odvracel. „Nehneš se odtud, dokud se nebudeš moct normálně hýbat," zavrčel jsem, stale krotíc svůj vztek. Postavil jsem se a bez dalšího slova odešel do kuchyně, kde jsem si chtěl něco uvařit, abych nějak mohl ventilovat své pocity.

Vytáhl jsem mísu na těsto, když jsem za sebou uslyšel ten nejotravnější a nejodpornější hlas pod sluncem.

„Ahojky, zlatíčko," zacvrlikala vesele, „čí jsou ty boty v botníku? Liamek zase přespává?"

„Ne." Otočil jsem se na ni čelem a nasadil jeden z nejfalešnějších úsměvů. Pořád dokola jsem si opakoval, že na ni musím být hodný, jinak mě čeká peklo, o které jsem rozhodně nestál.

„A čí, kocourku?" Došla až ke mně a přitiskla své odporné rty na ty mé. Už jsem říkal, že se mi hnusí? Poslušně jsem ji políbil zpět a objal kolem pasu.

„Jednoho kluka, kterého jsem omylem srazil autem," odpověděl jsem. Bylo mi naprosto jasné, že nemá cenu něco předstírat. Ten maličký byl stále tady. Sledoval jsem, jak se její tvář mění z přívětivé na zděšenou a naštvanou.

„Cože jsi udělal?!" zakřičela na mě. Já jsem ji pustil a otočil se k ní zády. Nenávidím, když na mě lidé křičí. Ona to ví. A taky moc dobře ví, co budu dělat.

„Srazil jsem ho," zopakoval jsem a pokračoval v přípravě jablečného koláče. Jí už jsem nevěnoval sebemenší pozornost navíc, dokonce i můj hlas byl zproštěn všech emocí.

„A teď je jako kde?!" Stále řvala jak střelená kráva. Protočil jsem nad ní oči.

„V pokoji pro hosty."

„On je v mém domě?!"

„Né, drahá. On je v MÉM domě. To si, prosím, ujasni." Držel jsem se, abych to na ni nezakřičel. Chovala se tady jako královna, vše jsem jí platil a nic po ní nechtěl. Přesto nebyla schopna skousnout ani takovouhle věc. Chtělo se mi z ní zvracet. Najednou se od venkovních dveří ozvala strašná rána.

„Co to jako bylo?! On nás tu chce vykrást?!" zakřičela opět ta žena. Rychlým krokem jsem se vydal ke vstupním dveřím, kde jsem slyšel nějaké zvuky. „Můžeš už konečně držet hubu?" zasyčel jsem na ni, když jsem kolem ní procházel.

„Pro boha, Harry! Co tomu chudákovi děláš?" zvolal na mě Liam a já si jen povzdechl. Podíval jsem se na toho maličkého.

„Nic, to tys ho srazil dveřmi," okamžitě jsem se začal obhajovat a podíval se na něj, načež jsem vrátil ustaraný pohled modrookému.

„A vy mě zase autem," ozval se poprvé i kluk stále ležící na zemi. Stále jsem si udržoval chladnou masku.

„Počkej, počkej..." začal se smát nevěřícně Liam, „doufám, že si děláš jen prdel?"

„Ne," usmál jsem se a sklonil se k maličkému, který se pokoušel postavit. Vzal jsem si ho do náručí a ignoroval pohledy svého nejlepšího kamaráda. Teď jsem se musel opět postarat o to boží stvoření.

„Počkat, počkat..." Začal se chlapec bránit. Jen jsem si povzdechl a přivinul si ho na svou hruď blíže.
Nejraději bych ho už nikdy nepustil. Líbilo se mi, jak jsem ho mohl takhle chránit a cítil jsem jeho teplo na svém těle.

„Harolde! Jak to se mnou mluvíš, jsem tvoje snoubenka!" Objevila se tady zničehonic má, bohužel, snoubenka. Protočil jsem nenápadně oči a opět nahodil lhostejnou masku.

„Ještě jednou mi tak řekneš, Eleanoro, a přísahám, že si budeš balit kufry," zavrčel jsem na ni a rychle se podíval na Liama, kterému se v obličeji zračilo varování, abych nedělal kraviny.

,,To nesmíš udělat, a ty to víš." Stáhla rty do úzké linky a šibalsky se usmála. Já se však odmítal vzdát tak snadno.

„O co se chceš vsadit?" Odpověděl jsem jí, ještě víc schoval u sebe v náručí chlapce, aby mu ta čarodějnice neublížila, a rozešel jsem se zpět do horního patra, abych mohl maličkého uložit do postele.

„Víš, co je v sázce." Zastavil mě její hlas a já se zastavil. Zavřel jsem oči a podíval se na ni, než jsem se jedovatě usmál a odvětil: „Jo, tvoje čest."

Co nejrychleji jsem zmizel nahoru a zavřel nás dva v pokoji. Jsem unavený z diskutování a neobtěžuji se s tím bojovat. Uložil jsem toho kluka do postele a pořádně přikryl.

„Kam jsi jako chtěl jít?" Lehce jsem se na něj zamračil a založil si ruce v bok. Pod mým pohledem se ošil.

„Ven," pípl tiše a vyhýbal se očnímu kontaktu. Posadil jsem se vedle něj a pohladil ho po vlasech. A potom znovu, jelikož to bylo neuvěřitelně příjemné.

„Říkal jsem, že se odsud ani nehneš. A nejsem zvyklý, aby někdo nerespektoval má slova. A když je někdo poruší, umím být i docela zlý, víš?" Nechtěl jsem ho úplně vyděsit. Vlastně na něj bych zlý nedokázal být snad nikdy. Akorát jsem potřeboval jistotu, že jakmile zavřu tyto dveře, tak opět neodejde. Jako reakce na má slova jsem se dočkal jen přikývnutí. Usmál jsem se a opět ho jemně pohladil po vlasech.

„Kdybys něco potřeboval, zmáčkni toto tlačítko, ano? Teď se prospi, musíš být úplně utahaný" Ukázal jsem na čudlík vedle postele, který tady byl přidán v době, kdy jsem zde žil s nemocnou babičkou, a vstal. Naposledy jsem se na něj usmál, než jsem sešel schody a šel vyřešit důvod, proč přišel Liam.

„Co jsi potřeboval? A, prosím, neřeš toho kluka," zeptal jsem se ho, když jsem s ním zapadl do mé pracovny, kde měla ta kráva zákaz vstupu. Liam si mě jen podezřívavě prohlédl, ale pak se jeho tvář rozjasnila.

„Je to anděl! Ten kluk ze včera, z baru. Sice jsme to spolu trochu přehnali, ale... Pamatuju si úplně všechno a... Prostě mi musíš pomoct ho najít a získat jeho číslo," zazubil se na mě a s ohromným očekáváním v očích se na mě podíval. Já se jen potěšeně usmál a na papírek napsal adresu.

„Ráno jsem vás oba dva odvážel domů, takže tady je jeho adresa. Doufám, že si tě zaslouží! A hlavně opatrně, ano?" starostlivě jsem si ho prohlédl a ten papírek mu podal. S radostí ho přijal a hned vyskočil na nohy.

„Jdu ho najít! Jsi moje záchrana, Hazz. Máš to u mě," nadšeně zvolal a už ho nebylo. Jen jsem se rozesmál a pustil se do povinností.