The Dead Rustle

Střípky naší minulosti

„Altane,“ šeptla čarodějka směrem k oknu. „Nedělej to, nechci ti ublížit,“ snažila se ho přemluvit. Jejich společná minulost jí nutila vzpomínat, hnala jí slzy do očí.
„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ dodala se vzlyknutím. Nikdy se s tou skutečností nevypořádala. Věděla, že se jedná o chybu jejího předešlého já a proto to společně s ním pohřbila hluboko v sobě.

„Altan je mrtvý,“ bylo jediné co řekl než se na ni z kouře vyhnaly dva nože. První Irei rozhodil, mířil na hruď. Vyhnula se mu, ale druhý zasáhl svůj cíl. Se syknutím upustila vlastní dýku a zmáčkla škrábanec na levé ruce. Stáhla se dozadu, kde popadla jeden z nožů a obezřetně ho držela před sebou. Dokud Altana chránila mlha byla v nevýhodě.

„Jak to myslíš, že jsi zemřel?“ těkala očima v modrých oblacích.

„Nechala si tam slabého a zoufalého Altana. Bezbranného kluka, který tě miloval,“ u těch slov Irei bolestně zavřela oči, „ale teď jsem zase James. Lovec čarodějnic plný nenávisti vůči tvému druhu. Plný nenávisti vůči tobě,“ vyštěkl prudce. Celý pokoj se ponořil do tmy. Irei padla na kolena a v ruce rozsvítila malý plamínek. Měla jen pár sekund na to zapálit slaměnou matraci postele.
První rána přišla nečekaně. Ostré hroty neznámého objektu se jí zaryly do levého ramene. Odstrčila jeho zbraň a vyšvihla se na nohy. Prudce kopla do tmy před sebou, uslyšela ránu a heknutí. Skočila na již doutnající postel, dalším skokem byla u okna. Šmátrala ve tmě rukou po parapetu. Hledala lahvičky s lektvarem.
Nadzvedla ruce a vykryla tak přicházející útok, slyšela Altana prudce oddechovat. Hned ale přišel další, tentokrát v úrovni kolen, který ji sejmul na zem. Bolestně zaskučela když dopadla na poraněné rameno. Neměla šanci proti někomu, kdo ve tmě viděl.

„No tak Irei, proč nepoužíváš své schopnosti?“ další ránu dostala do boku, ostré hrany jí rozdrásaly kůži. Uviděla na spodu postele oranžové světlo ohně. Přímo před ní se ve tmě zalesklo sklo sklenky s lektvarem. Hrábla po ní a prudce jí švihla po Altanovi. Sklo se roztříštilo a lektvar se mu rozlil po hrudníku, nasakujíc se do jeho oblečení.
Zbraň zdvižená ve vzduchu upadla na zem. Lehce zavrávoral a předklonil se dopředu. Vůně omamující látky ho uspávala. Oheň se stále zvětšoval a zviditelňoval objekty ještě před chvílí skryté ve tmě. Irei popadla druhou lahvičku lektvaru a hodila ji Altanovi k nohám. Padl na kolena a snažil se bojovat s náhlou únavou. Když se čarodějka postavila, pokusil se jí strhnout na zem, ale byl už moc slabý. Irei vzala poslední lahvičku z kraje parapetu, s bolestmi se sehnula ke klečícímu lovci a nalila mu obsah sklenky do nosu. Altan po pár okamžicích zkolaboval na stěnu pod oknem. Z tváře mu odkapávaly kapky namodralého lektvaru. Místnost se opět zalila světlem, přicházejícím z rozbitého okna, kam začal unikat kouř z ohňe.

Irei vzala tašku za popruhy a táhla ji po zemi s sebou ven z místnosti. Určitě si přetrhala stehy.

*****

S hrůzou sledoval dveře hostince ve kterém si pronajali pokoj. Čekal, kdy vyjde zubožená čarodějka zbrocená krví nepřítele nebo nabušený týpek s mrtvou Irei přes rameno. Chtěl se rozběhnout kouzelnici na pomoc, ale nemohl Cal nechat samotnou. Zároveň se bál sám o sebe, věděl, že by v boji k ničemu nebyl. Najednou se otevřely dveře z nichž opravdu vyšla Irei, stěží držící hlavu nahoře. Měla potrhané, zakrvácené šaty, jasně naznačující, že boj byl hrozivý.

Will za ní vyběhl, vzal ji pod paží a vlekl jí ulicí pryč. Cally svěřil brašnu, kterou kvůli její velikosti také táhla z části po zemi. Nevěděl kam půjdou, ale měl strach, že se lidé kolem začnou vyptávat co se stalo. Šíleně se bál, že odhalí čarodějku vedle něj. Nedokázal si najednou představit, jak by se mezi nimi cítil sám jako čaroděj. Ta neustálá paranoia, že vás někdo sleduje, že už někdo zná vaše tajemství musí být ubíjející.

Zahnul do malé uličky, protáhli se mezi několika postávajícími lidmi a zamířili dál, jednou vedlejší ulicí k malému parku. Nebe se začalo zatahovat, zatímco Will raněnou Irei pokládal na lavičku.

„Wille,“ hlesla potichu čarodějka. „Děkuji,“ dodala s malým úsměvem.

„Já-já nevím co mám dělat. Nemám u sebe ani náplast. Nevím, kde je tady lékař. Nic,“ začínal zase panikařit muž. Rozhodně to nevypadalo tak závažně jako minulé zranění, ale stejně měl nevysvětlitelnou obavu.

„Naxemis ona-,“

„Jezero je dva dny odsud. A to myslím spěšnou chůzí. Nedokážu tě tak rychle-,“

„Je tady, Wille. Přišla za námi,“ přerušila ho jemně Irei. „Asi neví, kde jsme. Bude nás hledat déle, když ji nikdo nepřivede,“ pohlédla na něj smířlivě, „o tvou sestru se postarám,“ dodala. Na tvář jí přitom spadly první kapky.

„Dobře, tak fajn.“ William nechápal, proč je Nax tady a netušil, jak to Irei zjistila, ale byl rozhodnut ji znovu přivést a na otázky se ptát později. „Dobře. Cal,“ přitáhl si malou sestru k sobě. Ruku položil na jemné vlásky, obdivujíc její malý nosík. „Zůstaň, zůstaň tady, ano? Nikam nechoď. Já budu hned zpátky,“ naposled jí pohladil než odběhl zpět na hlavní ulici. Holčička upustila popruh tašky a sedla si vedle odpočívající kouzelnice.

„Bolí to?“ zeptala se jen po chvilce zírání na její rány.

„Jen trochu,“ zalhala. „Ty jsi Cally, že ano?“

„Jo. Jsem bráškova sestra. Ty jsi jeho kamarádka?“

„Ano. Víceméně ano.“

„A proč jsi po něm hodila nůž?“

„Nechtěla jsem to udělat. To byla nehoda.“ Irei tuhle otázku nečekala. Nebyla v přítomnosti dítěte již spoustu desítek let, připadala si dokonce trochu nepatřičně.

„To mohlo bráškovi ublížit,“ konstatovala Cally. Nyní už docela prudký déšť jí přilepil pár vlasů na tvář až některé konečky dosahovaly k nosu. „A...Ty jsi zmizela,“ doplnila holčička další postřehy z předchozího setkání. Irei prvně nechápala o čem dívka mluví, pak si ale uvědomila, že jí musela vidět, jak se přenesla a zabouchal dveře. Chtěla reagovat, ale Cal se přisunula k ležící čarodějce blíže, nahnula se k jejímu uchu a tím typicky dětským hlasitým šeptáním se Irei zaptala:

„Ty jsi čarodějka?“ v takovém věku se dítě většinou o problémy venkovního světa tolik nezajímalo, ale tato doba si vyžadovala jisté kompromisy.

„To ti řekl bráška?“ vyzvídala s úsměvem.

„Ne. Tatínek. Říkal, že čarodějky ubližují lidem a dokážou zmizet. A taky zapalovat ohně a zabíjet dobytek. A šíří nemoci. A-,“

„Víš,“ přerušila ji Irei, „Tvůj táta znal jenom zlé čarodějky. Jsou tady totiž i ty hodné, které zasazují stromy a léčí lidí a,“ Irei pátrala v mysli po věcech, které by dítě mohlo považovat za nefalšovaně čisté projevy dobroty, „davají dětem pod polštáře lízátka když jim vypadne zub, taky krmí zvířata v lese.“ lhala. Bohužel neexistovaly jen zlé nebo hodné čarodějky, protože svět nebyl tak jednoduchý. Chtěla ale této dívce dopřát klid, ujistit ji, že jí neublíží. Byla moc mladá, aby rozuměla všemu co se jejího druhu týkalo. Teď to nebylo podstatné.

„Táta říkal, že čarodějky lžou,“ dodala nedůvěřivě dívenka.

„Hodné čarodějky lhát nemůžou,“ ujistila ji než koutkem oka zahlédla v dešti přicházející dvojici.

„Kdo to je?“ ozvala se malá holčička znovu.

„To je hodná čarodějka,“ ano. Moc hodná čarodějka.