Destructive Storm [CZ] ✓

2. | Nemám rodinu

Seděla jsem na místě spolujezdce a tiskla jsem k sobě šedivou mikinu, abych se zahřála. Venku doslova mrzlo. Čím dál tím se to zhoršovalo. Zamrkala jsem a ignorovala slzy, které mi tekly po tvářích.

„Jsem Ryan," představil se mi a natáhl ke mně ruku.  Ignorovala jsem ji a prohlížela si jeho čistě modré oči. Předtím jsem neměla moc velkou šanci si ho prohlédnout. Ryan měl světle hnědé vlasy, které mu trochu padaly do očí, a tak je pohozením hlavy odhazoval.

„Kathleen," zamumlala jsem.

Nejdřív se zatvářil šokovaně, jakoby ani nečekal, že na něj promluvím, ale potom kývl hlavou. „Rád tě poznávám, Kathleen. I když bych si přál, aby to bylo za lepší situaci."

„Co to vlastně bylo, Ryane?" zeptala jsem se zmateně a čekala, že on bude přesně vědět, co se to tam venku děje.

„Nevím," pokrčil rameny.

„Ale zabil jsi to, že ano?" zeptala jsem se.

„Zjistil jsem, že musíš mířit na mozek," přiznal. „Proto jsem ho tolikrát uhodil do hlavy. Potřeboval jsem zničit jeho lebku a dostat se k mozku."

„Kolikrát už jsi to udělal? Zabil?" zeptala jsem se zvědavě.

„Nejdříve je nejdůležitější, že jsem nikdy nezabil člověka, Kathleen. A co se týče Šedivců, tak tohle byl můj třetí," přiznal. „Ale zároveň to byl první, ke kterému jsem se dostal takhle blízko. Předtím jsem střílel."

„Aha," vydechla jsem. Už jsem nevěděla, na co se ho mám zeptat. Vlastně mě toho hodně zajímalo, ale nechtěla jsem se ho vyptávat. Zachránil mi život a já mu za to byla nesmírně vděčná. Umím si představit, že se mnou o tom nechce mluvit. „Tady zahni doleva, prosím."

Ryan mě poslechl a s mojí navigací se dostal do ulice, ve které jsem bydlela. Automaticky jsem se chopila kliky, ale Ryan mě zastavil chytnutím mé ruky.

„Chceš pomoct s tím nákupem?" nabídl se.

„Nezdržuju tě od tvojí rodiny?" zeptala jsem se. „Nechci, aby se o tebe báli."

„Nemám rodinu," zavrčel a vystoupil z auta, aniž by mi dal možnost něco říct.

Rychle jsem vystoupila a pokusila se ho dohnat. Ale on už stihl zamknout auto a vydal se k mému vchodu. Jediná výhoda byla, že na mě musel počkat. Odemkla jsem a pokusila se na něj promluvit. Obešel mě a spěchal ke schodům. Protočila jsem oči a následovala ho. Tímhle stylem jsme došli až k mému bytu. Ryan položil nákupní košík před práh dveří a otočil se ke mně čelem.

Chtěl mě obejít, ale já ho prudce chytla za ruku, jako to mě udělal on v autě.

„Promiň, nevěděla jsem, že-"

„Že co, Kathleen? Že jsem na všechno sám? Že už nemám nikoho? Protože ano, jsem sám a nemám nikoho!" rozčiloval se.

„Chceš jít dál na kávu?" zašeptala jsem.

„Proč by sis k sobě zvala cizího člověka?" zeptal se, ale už vypadal klidněji. Stáhla jsem svou ruku z té jeho a zastrčila si jí do zadní kapsy svých kalhot.

„Zachránil jsi mi život a to ti nebudu nikdy schopná vynahradit," argumentovala jsem a odemkla dveře od bytu. Natáhla jsem pro košík s nákupem a rychle vešla dovnitř, abych košík mohla co nejdřív odložit.

Nora ještě spala. Košík s potravinami jsem položila na kuchyňský pult a postavila vodu na kafé. Čas jsem si krátila vyndáváním potravin z košíku. Když jsem otevřela ledničku, měla jsem pocit, že snad ani moc nechladí. Strčila jsem do ní ruku a ujistila se, že doopravdy moc nechladí.