Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Vrah a bílý had

Věnováno: MiskaSmitkova

*Sigyn*

Dopoledne strávila ve společnosti dvorních dam. Ze začátku s potěšením přijímala novinky, které se nesou palácem; řeči o doplňcích, které oživují poslední módu; nářky, jaké strašné sucho panuje na Ásgardu! Zjistila ale, že si plytká slova nedokáží zajistit její pozornost. Vážila si svých děvčat, které jí věnují čas, ale obrazně řečeno tlačila minutovou ručičku dopředu. Nedokázala být natolik nezdvořilá, že by je po hodině propustila ze služby jenom proto, že jí nezajímaly vzory výšivek. Již tak dlouho se neviděly!

Jakmile služebné oznámily, že se jí nese jídlo, slíbila odcházejícím dvorním dámám, že se uvidí opět zítra. Ale čím se zabaví celé ty tři hodiny, když je dnes z většiny darovala vzpomínkám na včerejšek... v zahradě... s Lokim...

„Královno?"

Zasněná Sigyn sebou trhla, ale zamaskovala to úsměvem. „Ano?"

„Váš oběd."

Nasála aroma bazalky a masa. Její žaludek jako na povel zakručel a bohyně citu oblizujíc se až za ušima nemeškala.

Po menším odpočinku nechala poslat pro Freye. Tušila, že vyčkává jako na trní, a taky se jí její myšlenky potvrdily. S doširoka rozpřaženými pažemi prošel prahem předpokoje a sevřel ji v medvědím objetí. Vyvalila oči pod silou, jíž ji objal.

„Fr-Freyi, umačkáš nás," promluvila přiškrceně.

Odtáhl se na délku paže a mlčky si ji prohlížel, jako kdyby na ni hledal jakoukoliv změnu či újmu. Trvalo notnou dobu, než ho ujistila, že jí nic není.

Rozhovor se nesl v příjemné atmosféře, jako by se jejich rozkol stal stovky let dávno. Zase se spolu bavili nezávazně a přitom s důvěrou v toho druhého. Mimo ně a v bříšku odpočívajícího syna, k němuž Frey rád promlouval, nikdo neexistoval.

Později k odpoledni, kdy dočista osaměla, ucítila protivné pálení v jícnu. Křivila tvář, zatímco si dlaní masírovala oblast žaludku. Nakonec to vzdala a vešla do komnaty krále. Opláchla se vodou a oblékla do pyžama, které jí Keth ušila. Krátce se vzhlédla v zrcadle a upravila si široká ramínka košilky. Bavlna tříčtvrtečních těhotenských kalhot hřála a poskytovala jí potěšení z úžasného pocitu.

Opatrně si za pálivé bolesti lehla na bok. Nechtěla k sobě hned první den volat Sulii, navíc s takovou trivialitou. Zavřela víčka a zhluboka dýchala, to jediné jí přišlo smysluplné. Překvapená z náhle ospalosti a únavy usnula.

Z nesmyslného snu procitla za podivného šimrání v břiše. Zdálo se, že její zlatíčko nehodlá ctít pravidlo spánku. Když spí maminka, měl by syn také. Ale v noci řádil jako ďábel. Líně otevřela víčka do tmy a spatřila nad sebou levitující zohavenou lebku, z části pokrytou shnilým masem. Z černých důlku vysvítaly bezbarvé duhovky, které se hypnotizujícím způsobem zabodávaly do křičící královny. Nevnímala okolí; Lokiho, který málem ze spánku vyletěl z kůže, ani einherjary, kteří rozrazili dveře s mečem v ruce. Pouze slizkou hrůzu hodující na jejím děsu.

Najednou se ve světle svíček vytratila. Zbylo jen splašeně bušící srdce, které svými nárazy lámalo žebra. Někdo jí cloumal, nijak však nereagovala. Netušila jak. Celé její tělo zdřevnatělo. Vlastně ani nevěděla, jestli dýchá. Neustále jí před oči tancovala vzpomínka výrazných duhovek, které se jí snad vypálily do mozku.

S každým dalším nádechem cítila kolem sebe něčí ruce. Potom vnímala, že se opírá zády o někoho, do jehož taktu dechu se kolébala dopředu a zpátky. V určitý moment si konečně uvědomila, co se stalo. Nebyla to ničí vina, přesto poprvé řvala z plných plic.