Steal My Boy

-12-

*Harry* 

Netrpělivě jsem bubnoval prsty do stolu a čekal, až za mnou Zee přijde. Měl jsem pro něj důležitou práci, na kterou jsem se vůbec necítil. Tak proč to nepřehodit na někoho, kdo za mě měl možnost převzít pravomoci?

„Ah, výborně. Zee, jak ti to jde s Louim?" usmál jsem se na něj vřele a přistrčil k němu jedno křeslo, aby si mohl sednout. Chtěl začít něčím příjemným, než ho pošle na jistou smrt.

„Výborně. Myslím, že si skvěle rozumíme a spolupráce bude brnkačka," zasmál se a já si oddechl. Vážně jsem se bál, že by spolu mohli mít problém. Nechtěl jsem přijít ani o jednoho a dělit je by nebylo úplně vhodné.

„To jsem moc rád... Každopádně, důvod, proč jsem si tě sem zavolal... Eleanor chce jet nakupovat svatební šaty a prý mě tam nutně potřebuje. Takže, i když jsem slíbil více méně volno, tě tam musím poslat. Zkusil bych Louiho, jenže toho El naprosto nenávidí... i když je to sluníčko... " řekl jsem si spíš jen pro sebe, „abych ho zkusil, ale tak... Doufám, že nevadí. Stejně bys tady byl, dokud bych neskončil." Natáhl jsem se do zásuvky od stolu a podal Zeemu pár liber. „Na, kup si něco. Jako bonus, že s ní budeš muset strávit čas."

„Svatební šaty? Už máte datum?" zeptal se trochu vyděšeně, „to je mi líto, ale určitě s ní nebude život tak hrozný," dodal, aby mě alespoň trochu uchlácholil.

„Ještě ne, ale to víš. Ženy..." Protočil jsem očima a prohrábl si vlasy, než jsem si začal dělat culík. „Hlavně Eleanor se chce vdát co nejdřív, víš co. Takže ona mě tlačí do příprav, já se zavírám do kanceláře... Ale to je jedno. Prostě tam musíš jít. Za hodinu na tebe bude čekat před Hugo Bossem," povzbudivě jsem se na něj usmál a mezitím jsem přemýšlel, kam bych mohl vzít Louiho. Jo, Zeeho jsem poslal za Eleanor, abych se obou zbavil a mohl jsem trávit čas s tím malým kotětem. Možná jsem špatný člověk, když takhle Zayna trápím, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

„Dobře, tak zatím," rozloučil se i můj asistent a zmizel ze dveří. Já na nic nečekal a zazvonil jsem si na Camill, aby mi přivedla i Louiho.

*****

„Kam jedeme, Harry?" zeptal se mě už nejméně po sté, zatímco jsem řídil na jedno určité místo. Já mu však naprosto odmítal odpovědět. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení. Proto jsem mlžil.

„Jedeme zapomenout, že je na světě něco zlého," usmál jsem se na něj a zaparkoval před jednou kavárnou jménem Larry's Café.

Vystoupil jsem z auta a rychle mu otevřel dveře, aby se nemusel tolik namáhat s těmi svými zraněními. Jo, rozhodně jsi to neudělal pro jeho nádherný úsměv, Stylesi. Umlčel jsem své nevhodné myšlenky a vedl jsem Louiho dopředu, kde se před námi po chvilce rozprostřelo moře. Podíval jsem se na maličkého, abych spatřil úžas v jeho očích. Nadšeně jsem se uculil, až jsem ukázal ďolíčky, a vedl ho k molu. Na zábradlí byly růžové balónky, některé ležely i na zemi, a já kráčel pořád dál. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nakonec jsem stejně zakotvil pohledem na tom maličkém stvoření, které nadšeně poskakovalo okolo něj a nechávalo se unášet na vlnách dětství. Byl na něj kouzelný pohled.

„Líbí?" zeptal jsem se, když jsme došli na konec mola a já se jen opřel o zábradlí, abych nespadl do vody. Díval jsem se před sebe, na právě zapadající slunce. Nejspíš budeme doma až za tmy - spíš určitě - a rozhodně jsem se netěšil na přednášku od El, ale... za tohle to všechno stálo. Louiho téměř až zamilovaný pohled, když pozoroval, jak se den mění v noc, jak si lehký vánek pohrává s jeho vlasy, ta jiskra v jeho očích...

Dokonalou atmosféru narušil až zvuk mého mobilu, který se rozezněl jinak dokonalým tichem. Sotva jsem udržel naštvané zamručení, než jsem se s omluvným pohledem podíval na Louise a hovor vzal. Téměř hned se z něj ozvalo: „Harry! Kde jsi tak dlouho?" Eleanor...

„Jsem venku. Za chvíli pojedeme." Podíval jsem se na Louiho. Zdá se mi to, nebo se mu až moc lesknou oči?

„Dobře, jen mám strach. Miluju tě."

„Já tě taky miluju, El, měj se," položil jsem hovor a mobil schoval. Vrátil jsem pohled na svého společníka a strnul. Teď už nebylo pochyb. To malé koťátko brečelo...

„Lou, jsi v pořádku?" Došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno. Ucukl pod mým dotekem a udělal několik kroků dozadu. Zmateně jsem se na něj díval a nechápal jeho chování. Co se stalo? Udělal jsem něco?

„Ne. Ne, nic. Já jen... nemůžeme už jet? Je mi zima," vymluvil se a otočil se. Rozešel se ode mě pryč a já byl naprosto zmatený.