Steal My Boy

-14-

*Harry*

Měl jsem pocit, že snad bouchnu vzteky. Držel jsem se zuby nehty, abych nezačal na Louiho řvát. Zároveň s tím jsem ale nenáviděl sám sebe, že jsme ho tam nutil jít. Opět jsem se rozjel a netrpělivě čekal na odpověď.

„Já-já nevím," zakoktal. Rychle jsem se na něj podíval, než jsem vrátil pohled na silnici. On mi lhal... Když jsem se ho ráno ptal, tak mi odporně lhal. Zhluboka jsem se nadechl a, i když jsem řídil, vzal jsem do ruky mobil a vytočil číslo na Liama. Moje poslední záchrana. Jen díky němu nejsem ještě na zemi a dává mi pocit, že bych mohl snad letět i do vesmíru.

„Li, dneska. V devět," řekl jsem ve zkratce a modlil se, aby na mě měl čas. Potřeboval jsem zapomenout. A byl jsem rozhodnutým, že dneska budu i pít. To malý kotě mě donutilo pít! Zhluboka se nadechl a čekal na odpověď.

„Hazz, já... Dneska vážně nemůžu. Jdu s tím blonďáčkem ven a... Nepočká to na zítra?" Bylo mi jasné, že mě nerad nechává být. A já mu opravdu nerad kazil rande.

„Dobře, to nevadí. Vytáhnu někam Zeeho, vždyť to je jedno..." povzdechl jsem si a zaparkoval u domu. Zůstal jsem sedět v autě a díval se před sebe. Už jsem necítil nic. Ani vztek, ani smutek, natož štěstí či radost. Veškeré emoce, které jsem nabral při výletu s Louim, zmizely, stejně tak jako ty, které jsem nabyl před jeho domem. Uvnitř mě bylo naprosto prázdno.

„Sakra, Hazzy. Víš co? Kašli na toho kluka, jdu s tebou. Kam zajdeme?"

„To je dobrý, Li. Já to zvládnu. Jako pokaždé..." Podíval jsem se na Louise, který stále seděl vedle mě a snažil se tvářit neviditelně. Povzdechl jsem si. Zavřel jsem oči a jen jsem se snažil něco udělat se svou duševní rovnováhou.

„Dej mi deset minut a jsem u tebe." Hovor byl položen. Jen jsem se uchechtl a vystoupil z auta. Otevřel jsem dveře i Louimu, na kterého jsem se stále zlobil, i když už ne tolik, a vzal ho dovnitř. Tohle bude ještě sakra složité.

*****

„Takže... co se stalo, Hazz?" Vpadl do mé pracovny jako velká voda. Louise jsem uložil do postele a El jen odbyl, aby mě nechala být. Takže jsem zůstal sám, jen s flaškou whiskey. Až doteď.

„Heh, kde začít..." uchechtl jsem se a zadíval se na skleničku v mé ruce. Věděl jsem, že Liam si přesně v tuto chvíli začal připravovat všechny dostupné zbraně, aby zničil toho, kdo mě donutil sáhnout po alkoholu. Byl to dokonalý kamarád. Měli jsme spolu pomalu takový vztah, jako mívají holky. Ale, jak mi často připomínal, já taková holka byl. Takže to bylo jedno.

„Šel jsem s Louim na molo... Tam se rozbrečel. Netuším proč, nic špatného jsem neudělal..." Podíval jsem se na něj, „bylo tam krásně, dokonce jsme viděli i západ slunce. Než mi zavolala El... Ta holka je prvotřídní kazič atmosféry. Ale to je jedno. On tam brečel a já nevěděl, co se děje... A potom jsem ho vzal k němu domů, kde na nás zaútočil jeho otec. Baseballkou. On se za mě postavil, Liama... Ale ráno mi lhal přímo do očí..." Opět jsem sklopil pohled a napil se zlatavé tekutiny. Můj nejlepší kamarád mě poslouchal a viděl jsem na něm, že se snaží zpracovat situaci. Zavřel jsem oči, jak jsem nad tím přemýšlel i já. „Mrzí mě, že jsem ti zkazil rande," dodal jsem ještě na konec.

„S tím se netrap, půjdeme příště. Chápal to, říkal, že by pro svého nejlepšího kamaráda udělal to stejné," pousmál se a posadil se na černou pohovku vedle mě. Kromě ní, stolu a dvou křesel jsem tady neměl žádný další nábytek. Jen další dveře, kde byla moje soukromá šatna. Jediné místo v domě, které patřilo jen mně.

„A s Louisem... Harry, jsi si jistý, že je moudrý nápad ho mít takhle blízko?" Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě blíž.

„Není, ale já jinak nemůžu. Potřebuju ho mít u sebe... Chránit ho, chápeš? Je jako malé nevinné koťátko, které se musí chránit před celým světem, aby mu nikdo neublížil..." vydechl jsem a opřel se o něj.

„Chápu..." usmál se sám pro sebe, jako kdyby věděl něco, co já ne, „ale řeknu ti to takhle. Ničíš se. A je potřeba tomu zamezit dřív, než tě to zdevastuje. Elevator se tě jen tak nevzdá a mám pocit, že ty se zase jen tak nevzdáš Louiho. Takže se musíš rozhodnout, co dělat. Co je pro tebe důležitější."

Odtáhl jsem se od něj a podíval se mu do očí. Chvíli jsem jen přemýšlel, než jsem zatřepal hlavou. „Mluvíš, jako kdybych se do něj zamiloval. To je blbost. Prostě je mi sympatický a takový... milý. Nic víc. Jak jsem ti už jednou říkal, budeme maximálně tak kamarádi."

„Jistě, říkej si co chceš." Protočil očima a opět si mě k sobě přitáhl, aby mi byl co největší oporou.

„Ale dobře, nejsem tady, abych tě poučoval, ale abych ti pomohl, tak-"

„Ne, jsi tady, aby ses se mnou opil," skočil jsem mu do řeči a podíval jsem se mu do očí. Skleničku jsem opět pozvedl k ústům, protože jsem chtěl, aby pochopil, že to myslím vážně.

„Hazzy, ty pít nebudeš. Nikdy nepiješ, jasný? A ani ten malý kluk tě nedonutí pít, protože jsi sakra Harry Styles! Takže se vzchop, postav se a jdi vyhodit Elevator z domu." Na posledních slovech jsem se musel rozesmát. On vždycky ví, jak mě povzbudit. Ale vstal jsem a pomalu se rozešel pryč z pracovny, s ním v patách.

„Ale Elevator vyhodit chci, al- Eleanor! Ahoj, lásko," usmál jsem se na ni nevinně a kdybych mohl, nejraději bych nakopl Liama do holeně, jelikož se okamžitě rozesmál jako idiot. Ona nad námi dvěma protočila očima a přitáhla si mě k sobě. Liam se postavil za ni a významně na mě mrkl.

„Harry, kocourku, kde jsi byl takovu dobu?" zeptala se a zamrkala na mě svýma dlouhými umělými řasami. Liam opět sotva zadržoval smích. Kocourku? němě zaartikuloval.

„Neřeš to, El. Jdi spát," mile jsem se na ni usmál a políbil ji, načež se chodbou ozvaly zvuky zvracení. Podívali jsme se oba dva na Liho, který dělal, že zvrací na fíkus, který jsme tam měli v květináči. Má snoubenka protočila očima a jen jsme slyšeli, jak zabouchla dveřmi. No, a my dva jsme se rozesmáli jako naprostí idioti.