Léto s elitou

Kapitola VII | Dimenze

Tmavý hnědák zastavil na kraji lesa a jakmile ucítil povolení, jinak vždy silně přitažených, otěží, s vydechnutím sklonil hlavu ke šťavnatým stéblům trávy. Aviana bez hlesnutí odevzdala jezdecký bičík své kamarádce, poupravila si vínový rolák a téměř jediným pohybem hbitě seskočila z dokonale naleštěného sedla. Šla přímo k nám. Pohled tak spalující, div koruny okolních stromu nezačaly hořet pod náporem jejího vzteku.

„Jak se opovažuješ sem vodit cizí lidi?" okřikla Avery, načež dívenka raději ustoupila za mě.

Já, jako skoro vždy, vyhrkla první možnou věc: „Tohle je tvoje sestra?" 

Blondýnka cukla očima ke své spojekyni. Hned, jako poslušné štěně, popadla oba koně a také došla přímo k nám. Hřebci zvědavě pozorovali dění. Světlejší, pískový s černýma nohama a bílou lysinou, dokonce natáhl hlavu k mé dlani, což Avianina kamarádka rychle zatrhla.

„Podívej, Bridget," založila ruce dotyčná, už zase s drze pobaveným výrazem, „tak to tady ta Američanka dělá! Hlídá děti z příměstského tábora! Směšný!"

„Jo," pokusila jsem se zopakovat gesto a vymyslet jakoukoliv větu, která by ty dvě alespoň odehnala, „smutný, že dáváte malou holku do příměstského tábora místo, abyste se o ni postarali sami."

„Tak hele, okamžitě vypadni z našeho pozemku. Na tomhle místě totiž trénují skuteční jezdci. Ne holky, který padaj obličejem do bahna jakmile kůň zatáhne za ohlávku," odsekla Aviana a znovu světlýma očima probodla i mladší z rodiny, „a ty, jestli sem ještě někdy přivedeš cizího člověka, jen počkej doma."

Bridget přitakala: „Přesně tak. Tohle místo je jen pro vybrané. Tak se pakuj."

Můj zrak naposledy zapátral po všech těch mohutných překážkách. Proč trénovaly zrovna tady, když mohly jezdit v tom luxusním areálu?

„Jo, jasně. Užijte si svý blátivý kolbiště, vy agresivní mrchy."

Má ruka znovu popadla tu Averynu, nastal čas zmizet. Něco takového jsme vážně neměly zapotřebí. Ani ona svou sestru, očividně, dvakrát nemilovala, jelikož mi celou dobu tahala za rukáv, v touze odejít honem pryč.

„Tak se bav hlídáním dětí, nulo!" zvolala ještě směrem do lesa Aviana, soudě dle ozvěny jejího hlasu celá rozesmátá.

Ze všech sil jsem ji ignorovala. Dokázala šikanovat kohokoliv, včetně mladší sestry. Vysoká tráva louky nás brzo začala šimrat na kolenou, dívka vedle mě tiše utrhla pár stébel a zase je odhodila. Přemýšlela. Nebo spíš zůstávala v šoku z chování toho člověka, kterého před pár minutami nazvala sestřičkou.

„Proč jsi... Tam šla?" nešly mi stále na rozum její pohnutky k celé akci.

Pokrčila rameny: „Je to tam zajímavý."

Musela jsem souhlasit. Zajímavý teda rozhodně. Ale nejspíš za tím ty dvě neskrývaly nic speciálního, spíš už netušily, co by ještě za peníze rodičů koupily. Avery brzy usedla mezi svoje kamarádky na deku, já zapátrala pohledem po strýčkovi. Naštěstí, nejspíš díky jeho hezké přítelkyni a neustále všemožné klacky přinášející Imogen, ani nezaznamenal, že jsme my dvě kdy chyběly. Tak mé tělo prostě tiše kleslo do trávy. Pozorovalo mraky, plné myšlenek a spekulací. Upřímně, tak trochu mi před očima probíhala představa o tom, jak bychom to s běloušem Avianě natřeli. Určitě by dokázal přeskočit všechno. Jestli se tahle otravná, zlá holka hodlala objevovat všude, kde já, vypadalo tohle léto ještě hodně náročně. Hlídání dětí najednou působilo jako vlastně fajn a klidná věc oproti nevyžádané hádce s někým takovým. A navíc jsem pořád nechápala, proč nosila rolák v takovém teple.