Steal My Boy

-18-

*Harry*

Nechápal jsem, co to do mě vjelo. Ale už nebylo cesty zpět. Má hlava kříčela, chtěla se odtáhnout a zapomenout na to, že něco takového nastalo. Ale mé srdce... Cítil jsem, že tohle je to správné a nic jiného už nechci dělat.

Přitáhl jsem si ho k sobě ještě trochu blíž, jen na chvilku jsem se nechával unášet na vlnách bezstarostnoti a lehkomyslnosti.

Nic ale netrvá věčně a tak jsme se i my dva museli odtáhnout. Podíval jsem se mu do očí a teprve až teď na mě všechno dolehnlo. Okamžitě jsem se od něj odtáhl a odvrátil pohled. Neviděl jsem jeho reakci. Jen jsem si odkašlal a díval se všude jinde, jen ne na něj.

Sakra! Já se líbal na veřejnosti s někým jiným, než se svou snoubenkou! S klukem! S Louisem! Sakra!

V duchu jsem si nadával, zatímco jsem si zkontroloval všechny svoje věci, abych tady nic nenechal, a podíval se na něj. „Pojedeme domů," oznámil jsem mu poměrně chladně. Rozešel jsem se pryč z kavárny a jen podvědomě vnímal, že mě následuje. Jestli se tohle dostane do novin, jsem v pěkném maléru... Zhluboka jsem se nadechl a mávl na taxi, které právě projíždělo. Přemýšlel jsem, kam jet. Domů se mi nechtělo, byla tam ona. Za Liamem jsem nemohl, jelikož byl někde se svým blonďákem - měl bych konečně zjistit, jak se jmenuje - a jít někam s Louim teď nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu jsem ho nemohl nechat doma s Eleanor. Dlouze jsem si povzdechl.

Prohrábl jsem si vlasy a poručil taxikáři, aby zajel ke mně domů.

„Počkej tady, Loui, hned jsem zpátky." Ani jsem se na něj nepodíval a vystoupil z auta. Rychle jsem na sebe dal obyčejnou košili a kalhoty a vrátil se zpět. Nadiktoval jsem řidiči Zaynovu adresu a podíval se na Louise.

„Půjdeme na večeři. Ty, já a Zee," oznámil jsem a upravil si košili. Cítil jsem se jako někdo cizí. Zvláštní, co s člověkem dělá jen oblečení...

„Dobře," pípl potichu Louis a já jen přikývl.

Když nastoupil do auta i Zee, posadil se vedle Louiho, tak jsme vyrazili do restaurace.

„Proč ses převlékal?" ozval se po chvilce cesty Zee a já protočil očima. Ne nad ním, ale nad tím důvodem.

„Protože přece nemůžu vypadat jako exot. Znáš rodiče. Ani nevíš, jakou čočku jsem od otce dostal, když viděl můj růžový oblek. A to byl jen růžový!" Zatřásl jsem hlavou a podíval se z okýnka, než se opět ozval hnědovlasý kluk.

„Pamatuju si, jak vyšilovali kvůli tvým dlouhým vlasům," poznamenal jen tak mimochodem a já musel přikývnout. To bylo peklo. Sotva si zvykli na tohle, co teprve kdyby viděli, že si občas nalakuju nehty nebo nosím dámské oblečení?

„Taky, bylo to peklo. Dokonce mi jednou ve spánku, když jsem ještě bydlel doma, ostříhala matka vlasy. Já i sestra jsme s ní potom měsíc nepromluvili," zasmál jsem se a opět jsem se trochu víc uvolnil.

„To vážně? Chudáku, ani se nedivím, že ses co nejdřív odstěhoval. Jen škoda Eleanor, no... Pořád ale nechápu, proč byla nakupovat svatební šaty, když ji nenávidíš?" Neměl jsem nejmenší tušení, že se jen vytahuje před Louim, že mu chtěl co nejvíc ublížit a dokázat mu, že on je ten nejlepší.

„O tom vědět nemusíte," zavrtěl jsem hlavou a odmítal se o tom nadále bavit. Tohle věděl jen Liam a tak to taky zůstane. Protože jinak by to znamenalo velké špatné.

„Jdeme," zavelel jsem a zamířil s nimi do podniku. Teď jsem si musel hlídat svoji pověst. Už dvakrát za sebou jsem značně zaškobrtl a má pověst musí být dokonalá. Proto jsme taky šli do jedné z nejluxusnějších restaurací ve městě. A to, že Louis neměl vhodné oblečení, mi bylo jedno.

„Harry? Jsi si jistý, že mě chceš vzít sem?" nejistě se mě zeptal malý kluk, když jsme se posadili ke stolu pro tři. Já jsem jen pokrčil rameny. „Je mi to jedno. I kdybys byl oblečen v bramborovém pytli. Mám hlad." Jen na to přikývl a sklopil pohled. Mávl jsem na číšnici, aby k nám přišla, a nekompromisně nám všem objednal to stejné jídlo. Zee byl zvyklý, Louis asi neměl sílu protestovat. To mi stačilo.

Večeři jsme nakonec přežili ve zdraví a já se vracel domů spokojený. Přišel jsem na jiné myšlenky a byl pevně rozhodnut na ten polibek s Louim zapomenout. Byla to chyba. Nic víc než jen hloupý zkrat.