Steal My Boy

-19-

*Loui*

Seděl jsem zase v pokoji pro hosty a díval se na nebe skrze okna. Brečel jsem. Zase. Přišlo mi, že jsem tak neskutečně prázdný. Nechápu ho, nechápu nic z toho. První mě sám od sebe políbí a pak se tváří, jako by nic? Byla to snad jeho maska? Snažil se ujistit, že ke mně vážně nic necítí? Proč tohle všechno dělá? Hřbetem ruky jsem si setřel slzy, ale nepomohlo to. Pořád se valily z očí jako vodopád.

„Nenávidím tě, Harry... slyšíš mě? NENÁVIDÍM!" S těmito slovy jsem se stočil do klubíčka a přitiskl si polštář k hrudi. Jak moc mě život ještě dokáže zničit? Co jsem komu udělal?

Ráno jsem se probudil s mokrou tváří a totální bolestí hlavy. Vedle mě byla židle a na ní černé rifle a zelená mikina. Viděl jsem i lístek s úhledně napsaným: For Loui, ale odmítal jsem to číst. Nechtěl jsem o něm slyšet. Vešel jsem do koupelny. která byla součástí pokoje pro hosty a tam našel voňavku, která nesla nějaký divný francouzský název. Voněla po jahodách a smetaně, naprosto otřesná kombinace, ale bylo mi to jedno. Nastříkal jsem toho na sebe snad tunu, jen abych zakryl oceán, který se na věcech držel jako klíště.

Sešel jsem schody a dostal se tak do kuchyně, kde byl další vzkaz. Vzal jsem ho do ruky, zmačkal a vyhodil do koše. Nenamáhal jsem se se čtením. Z lednice jsem ukradl jabko a z věšáku nějaké klíčky od auta. Nechal mě tu, tak si můžu vzít, co chci. Takhle prázdně jsem se nikdy necítil, bylo jedno, kolikrát mě nazvali buznou, kolikrát mě zmlátili, zkopali, zničili. Nikdy jsem se takhle prázdně necítil. Byl jsem... mrtvý.

Nastartoval jsem auto a dojel ke škole. Nemohl jsem si nevšimnout pozitivního Nialla, jak se drží za ruku s... Není to Liam? Vystoupil jsem z auta a došel k němu. „Ahoj." pozdravil jsem je. Niall se mi vrhl kolem krku a objal mě a Liam jen zvedl ruku.

„Lou, musím vás seznámit, tohle je-"

„Liam," doplnil jsem ho. Liam se usmál, ale v jeho očích se zračila starost. Věděl to? Chtěl jsem se ho zeptat, ale on jakoby mi četl myšlenky a jenom přikývl na souhlas. Povzdechl jsem si.

„Odkud se znáte?" nechápal Niall a zmateně těkal mezi mnou a Liamem.

„To je jedno Ni... To je jedno..." odpověděl jsem a odešel do školy. Všechno je jedno.

******

„Nechápu, co po mně ten učitel pořád chce," usmál jsem se na Nialla. „Louis nám přečte tohle a Louis udělá tamto a pane Tomlinsone, mohl byste..." Niall se začal smát a já s ním, než můj pohled spadl na kudrnatého muže se slunečními brýlemi opřeného o auto. které jsem si ráno půjčil.

„Tak jak dneska? Zajdeme teda někam?"

„Dneska ne, Nialle, promiň. Musím si něco vyřídit." Všechen smích mě najednou přešel. Když se i Niall podíval k autu, pochopil, poplácal mě po rameni a odešel. Pomalu jsem došel k autu a znova se mi chtělo brečet, když jsem ho viděl tak blízko vedle mě.

„Voníš po jahodách?" usmál se na mě, ale já mu úsměv neopětoval. Místo toho jsem si založil ruce na hrudi a snažil se svoje já přesvědčit, že se mi nechce brečet. Ne před ním.

„Co tady děláš?" zněl jsem chladně, ale v hrdle mě pálilo. Chtěl jsem se na něj rozkřičet, vynadat mu, cokoliv.

„Nečetl jsi ten vzkaz? Chci ti vynahradit ten oběd." Znova se na mě usmál.

„Myslíš ten. který jsem vyhodil do koše? Promiň, myslel jsem, že je to jen smetí." Nebreč, nebreč, nebreč! Snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Harry se zarazil a sundal si sluneční brýle. Jeho pohled neřekl vůbec nic. Nevěděl jsem, co si myslí.