Steal My Boy

-20-

*Harry*

Řítil jsem se ulicemi k baru co nejrychleji jsem jenom mohl. Od telefonátu s Louim a následného vymámení adresy z Liama mohlo uběhnout sotva pár minut a už jsem stál před barem s malým koťátkem v bezvědomí v náručí. Naložil jsem ho do auta a ještě skočil dovnitř pro kluky, abych je taky odvezl domů.

Uvnitř mě se míchalo mnoho emocí. Zmatenost z Louiho slov po telefonu, úleva, že jsem ho našel včas, vztek, že tam vůbec chodil... Byl jsem sám ze sebe zmatený a nevěděl, jak bych se měl cítit. Můj - ne úplně dobrovolný - psycholog se právě muchloval na zadních sedačkách s tím blonďákem, který se jmenuje Niall, naprosto opilý pod obraz a za Zaynem jsem nemohl jen tak přijít a říct mu, že jsem se pravděpodobně dočista zbláznil.

„Liame, kam chcete vyhodit?" podíval jsem se na něj do zpětného zrcátka, když jsem zastavoval na semaforu, jelikož blikla červená. Ti dva mi ale nevěnovali sebemenší pozornost. Píchlo mě z toho u srdce. Já nikdy nebudu moct být tak spokojený a bezstarostný...

„Leeroy! Jestli okamžitě neodpovíš, tak spíš na ulici! A to auto jsem dal nedávno vyčistit, takže si to laskavě rozdejte někde jinde!" zvedl jsem na ně hlas, ale okamžitě jsem se podíval na Louiho, jestli jsem ho náhodou neprobudil. Ale jen se víc zachumlal pod mou mikinu, kterou jsem mu půjčil místo deky, a spal dál.

„Vem nás ke mně," zasmál se můj nejlepší kamarád a opět se začal s tím blonďákem náruživě líbat. Pokroutil jsem nad nimi hlavou a rozjel se na dané místo.

„Ah, Lou, co to se mnou jen děláš..." povzdechl jsem si, když jsme jeli nočním Londýnem domů už jen sami dva. Občas jsem se na něj podíval, abych se ujistil, že stále spí. Bylo by trapné, kdyby mě slyšel. „Přijdeš si nečekaně do mého života a přetočíš ho vzhůru nohama. Ještě se mi nestalo, že bych tak snadno ztratil sebeovládání. Jako například u tvého otce... Tak strašně moc jsem si přál ho zabít za to, že ublížil někomu tak krásnému a nevinnému, jako jsi ty. Ale zároveň jsem chtěl, aby trpěl. Aby trpěl tak, jako jsi musel ty. Možná proto se ho snažíme dostat do jednoho z nejhorších věznic ve státech. Bože, ani nevíš, že jsem si z toho odnesl sakra velkou modřinu. Eleanor z toho byla bez sebe, když si toho všimla... Eleanor... Spíš Elevator, královna všeho zlého. Je to kráva, odporná zlatokopka, ale já si ji prostě vzít musím. Nejraději bych ji poslal na oběžnou dráhu. Ale ne, Stylesi.. Ty ses musel prostě přesvědčit, že nejsi gay a udělat jí děcko. Bože, jak se za to nenávidím... Kdybych to mohl změnit, Lou, udělal bych to a nikdy si s ní nic nezačal. Ale nedokázal jsem přenést přes srdce, že jsem ho musel opustit, chápeš. Kdyby otec..." opět jsem se odmlčel, abych spolkl slzy. Nemůžu teď brečet. Ne, když řídím.

„Tak hrozně rád bych ti řekl, když jsi vzhůru, že bych tě líbal, dokud by nám oběma nedošel vzduch. Než už od našeho prvního setkání chci každý den poslouchat tvůj smích a sledovat tvůj úsměv. Ale ještě raději bych tě rozesmíval já. Víš, jak jsi roztomilý, když nosíš mé oblečení? Jsi jako malé koťátko... A všechny tyto malé věci jsou... Nemůžu tě milovat, Loui. Nesmím. Moje hlava to ví, ale jak to zakázat srdci? To už mi nikdo poradit nedokáže..."

Schválně jsem kroužil ulicemi, abych tento moment mohl prodloužit co nejdéle. Povídalo se mi hrozně lehce, slova se hrnula a já je nedokázal zastavit. Kdyby je někdo slyšel, pravděpodobně bych se mohl rozloučit se svým životem a jít bydlet pod most. Proto jsem byl neskutečně rád, že Lou spal.

„Tím polibkem jsem ti nechtěl ublížit, maličký. Jen jsem nedokázal odolat. Byl jsi tak sladký a tvé rty přímo vybízely, abych se jich zmocnil... Byla to chyba a mám největší štěstí, že to nikdo neviděl a nenatočil. Nedovedeš si představit ty následky. Eleanor by mě zničila. Liam sice říká, že jen přeháním, ale není to pravda. Spíš naopak. Já ani pořádně nevím, co přesně by se stalo. Jen si jsem jistý, že přijít o svůj život nechci...
Občas jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby mě rodiče místo toho všeho raději mlátili. Jestli bych mohl být tím, kým chci. Jestli bych mohl být normální kluk, který v mém věku vymetá bary a nemusí se starat o to, jestli nepůjdou akcie dolů, případně jestli je tenhle vrah dostatečně nevinný. Nechápej mě špatně, Lou, miluju svůj život. Když z něj vyškrtneme rodiče a El... Bože, mluvím tady sám se sebou," vydechl jsem a opřel si čelo o volant, jelikož jsme opět stáli za semaforu. Možná bych už mohl jet domů...

„Mimochodem, co říkáš na můj šatník? Všiml jsem si, jak ses na něj tehdy chtěl zeptat. Jsem na něj docela pyšný... Akorát škoda, že pro moje okolí je zrovna ten růžový oblek to nejvhodnější. Jak by se asi tvářili, kdyby mě viděli, když jsem sám na chatě a nemusím si na nic hrát?" zasmál jsem se a Louimu nevěnoval zatím ani jeden pohled, „Chodit v čem chci, vypadat jak chci... Ale co to plácám.Vždyť by to nikdo nepochopil. Jak to taky jde? Muž co chodí v růžové nebo dámském. Ještě ke všemu s dlouhými vlasy a nalakovanými nehty. Boty na podpatku mi mimochodem taky seknout. Jsem zrůda..." vydechl jsem a cítil slzy v očích. A rozhodně jsem se nechystal brečet in the cool way.

„Jsem zrůda a rodiče to ví. Proto si musím vzít Eleanor, mít s ní děti a být šťástný. Budu úžasný otec a milovat svou manželku. V noci brečet do polštáře a modlit se, abych se z té noční můry probudil... NE! Můj život bude dokonalý. Ano, přesně tak. Dokonalý. Jak že to říkala matka? Harry, máš krásnou snoubenku. Budete mít úžasné děti. Tvá práce je prospěšná a pomáhá mnoha lidem. Žiješ v nádherném domě a máš peněz na rozdávání. Nic víc k životu nepotřebuješ." Přikývl jsem si sám pro sebe a zaparkoval u domu. Nic víc jsem nedělal. Zhasl jsem motor a díval se před sebe. Byl jsem uvnitř sebe naprosto mrtvý.

„Neměl bych si stěžovat, Lou. Můj život není tak špatný... Přesto si přeji z něj uniknout. Co mám dělat? Mám strach..." zašeptal jsem potichu a opřel si opět čelo o volant. „Gemma mi říkala, odejdi dokud můžeš. Já blbec jí neposlechl a stala se ze mě chodící maska. Copak je tohle život, který si zasloužím? Asi jsem v minulém životě provedl něco strašného... Jsem zrůda bez vlastní vůle..."

Nic. Prázdnota. Přesně tohle jsem měl uvnitř sebe. Cítil jsem se jako prázdná schránka. A nakonec, když jsem si myslel, že už jsem připraven se vrátit domů, se roztrhla pomyslná přehrada a všechny mé pocity se vyvalily na povrch. Rozbrečel jsem se s čelem opřeným o volant. Ale jakmile jsem ucítil dotek na svých zádech, ztuhl jsem a dokonce zapomněl i dýchat.