Steal My Boy

-21-

*Loui*

Slyšel jsem každé zatracené slovo. Každý pocit, který do toho vkládal. Když se rozbrečel, nepřál jsem si nic víc, než ho držet v náručí a utěšovat.

„Nedělej to," usmál jsem se na něj „nikdy neukazuj svoje emoce na veřejnosti. Jinak se na tebe sletí jako hladoví vlci." Nepřestával jsem ho hladit po zádech. Pomalu se na mě vystrašeně podíval, snad zapomněl i brečet.

„Tys..." zašeptal a mně bylo hned jasné, na co se chce zeptat. Přikývl jsem.

„Každé slovo. Harry, " ačkoliv se mi motala hlava, natáhl jsem se k němu a objal ho ,,nejsi zrůda. Nikdy jsi nebyl zrůda. Jsi to nejdokonalejší stvoření, které chodí po téhle planetě. Jsi všechno, co potřebuju k tomu, abych mohl dýchat. Jsi moje všechno." Dal jsem mu malou pusu na krk, ale pak jsem si uvědomil, že by nás mohl někdo vidět, a taky že já a on... nikdy. „Omlouvám se, o tomhle nikomu neřeknu. Slibuju. že si zítra najdu byt a odstěhuju se pryč. Bude to tak lepší pro nás oba..." Pohladil jsem ho po těch nádherných vlasech a otevřel dveře od auta.

Vyšel jsem do neuvěřitelného chladu a v hlavě si pořád přeříkával dvě slova: dítě, svatba. Takže tohle je důvod... tohle je... bože, do čeho jsem se to zamotal. „Lou!" zakřičel a já se prudce otočil, ale to už jsem skončil v jeho hřejivém a pevném objetí. Po tváři mi sjelo pár slz.

„Co jsme to za trosky," řekl jsem s úsměvem a podíval se mu do očí.

„Já a troska? Tssss já jsem luxusní troska!" praštil mě do ramene a dělal uraženého.

„Troska Chanel číslo pět?" zeptal jsem se nevinně.

„Tak to ne, já jsem troska Harry číslo 28." Vyplázl na mě jazyk.

„Taková troska neexistuje," kuňknul jsem a rozešel se za ním.

„Od teď už jo." Pořád si mě dobíral a začal se smát. Byl tak nádherný, když se smál byl jako anděl. Byl tak neskutečně překrásný, jako moje slunce. Světlo v nejtemnější jeskyni mého bídného života. Harry otevřel dveře, rozsvítil světlo na chodbě, hned na to jsem oba dostali infarkt. O zeď tam stála opřená Eleanor s nasraným výrazem. „Tak koukám," spustila „že se oba dva docela dobře bavíte," zavrčela.

„O co ti jde, El?" řekl bezmocně Harry a nenápadně se přede mě postavil.

„O to, že jsou tři ráno a ty, místo toho, abys se mnou ležel v posteli, si lítáš všude, jen abys vyzvedl toho ožralého spratka?!" mohl jsem slyšet, jak Harry varovně zavrčel. Proč vždycky, když se začneme dobře bavit, musí přijít tahle... čuchta, aby všechno pokazila?

„Liam mě poprosil, abych je vyzvedl," řekl naštvaně a vztek v něm nárůstal čím dál tím více a to mi došlo už jen z toho, jak svírá ruce v pěst.

„Takže když se opije Liamek, tak pro něj hned jedeme, ale když jsem já nemohla, tak si pro mě poslal Zayna!" zakřičela na něj a přišla blíže. „Chci," zasyčela jako jedovatá zmije, kterou nepochybně byla v minulém životě ,,aby tady už zítra nebyl, nebo zajdu za svým otcem a můžeš si být sakra jistý, že přijdeš o všechno a jediné, co ti zůstane, bude jen batoh s tvými věcmi!" S tímhle se otočila a chtěla odejít, ale Harry jí nenechal.

„Dělám všechno, co po mně chceš," já se přikrčil a čekal, kdy jí jednu vrazí „skáču, jak ty pískáš. Oblékám se tak, jak chceš ty, mluvím tak, jak chceš ty. Dělám vše, co ty si přeješ. Tak už mi sakra řekni, co po mně ještě chceš?! Přijde ti, že toho dělám málo? Eleanoro!"

„Zítra jde ten kluk pryč," dodala tiše a odešla. Harry jak tam stál, tak se v tu chvíli sesypal k zemi. Chytil jsem ho za ramena a klekl si k němu, že ho obejmu, ale on mě odstrčil.

„Vypadni," řekl skrze slzy a já nechápal. Chtěl jsem se ho dotknout, ale on mojí ruku chytil do pevného stisku tak moc, že jsem musel syknout. „Všechno je to tvoje chyba! Kdybys nepřišel, kdyby ses pořád o něco nesnažil! Je to tvoje vina!" zakřičel na mě a já se přikrčil. Bál jsem se, že přijde rána, ale sotva se Harry napřáhl, že mi opravdu jednu vrazí, zarazil se. „V centru Anglie mám byt," podíval se na mě a já ho přímo prosil pohledem, ať to nedělá „řekni si, kolik potřebuješ peněz na tvůj začátek. Pak stejně budeš pracovat jako můj asistent, ale ať už tě nevidím v tomhle domě." S tímhle odešel. Já se jenom opřel o zeď a zadíval se do stropu. Vážně, bože... čím jsem si tohle zasloužil? Už dnes v noci budu pryč, země pod mýma nohama je dokořán a já mám pocit, že za to může to, jak jsem ho držel příliš pevně.