Steal My Boy

-23-

*Loui*

„Ne, fakt, Harry, tohle jsou blbý vtipy." Smál jsem se a tváře mě bolely od toho, jak jsem se nemohl přestat usmívat. Z očí mi tekly slzy a já sotva lapal po dechu.

„Počkej, počkej, ještě tenhle," začal a já už se psychicky připravoval na smrt „What do you call a sad cup of coffee?"

„Harry n-"

„Depresso," začal se strašně smát a já už definitivně ztratil sebeovládání. Všechny emoce se vtiskly do smíchu a ta bolest u srdce se rázem zahojila. Všechno bylo tak kouzelné, když jsem se podíval do jeho přivřených smaragdových očí.

„Jsi nádherný," vypadlo ze mě po chvilce neskutečného smání se. Harry se na mě skrze slzy podíval.

„Co jsi to říkal?" zeptal se a bylo vidět, že opravdu neslyšel, co jsem říkal. Díky bohu... Oddechl jsem si a opřel si hlavu o kolena „že je tady nádherně." odpověděl jsem mu a nahodil snad ten nejzářivější úsměv, jaké jen mé depresivní já umělo. „Ano, to je. Kdysi jsem tu chodíval s Liamem a házeli jsme dolů balonky z vodou na kolemjdoucí."

Podíval jsem se na něj s hrůzou a jemu jiskřily oči skvělým nápadem. Zamračil jsem se a rychle zakroutil hlavou. „Harry, ne. Už nejsme děti. Harry, Harry! Kam si myslíš, že jdeš?" zakřičel jsem na něj, když se jak střela zvednul a někam běžel.

„Pro balónky! Ještě by tady mělo něco být!" otočil se, usmál se na mě a zářivě se usmál, pak zmizel v nějaké místnosti.

*******

Seděli jsme na balkoně a smáli se jako posedlí. „Prej: Vy smradi malí, že na vás zavolám rodiče?!" zasmál se Harry a utřel si slzy. „To za mých mladých let... a ty na něj: To muselo být už hodně dávno. Tos fakt řekl?" Chytil se za břicho a pokroutil hlavou.

„Věř tomu, nebo ne, ale ano, řekl," oznámil jsem mu s naprosto vážným obličejem, ale hned na to jsem se začal smát. „Když jsem byl malý, tak vedle v baráku bydlela jedna taková strašně stará paní a já jí tam kradl jablka ze stromu. Ona pak sesbírala ty shnilý a začala je po mně házet," usmál jsem se a vzpomněl si na tu scénku.

„Ah, takže Loui the Thief?" Šťouchl do mě loktem.

„To vůbec není vtipný! Zkus dostat shnilým jablkem." Zamračil jsem se na něj a on jen protočil oči.

„To já, když jsem byl malý, jsem si jednou vzal tubové lepidlo, že sestře přilepím obrázek na zeď. Z nějakého důvodu se mi to nelíbilo, a tak jsem ten obrázek strhnul i s půlkou omítky."

„Tak to kecáš," vytřeštil jsem na něj oči.

„Nope, fakt se to stalo. A-" She, She lives in daydreams with me, She's the first one that I see And I don't know why I don't know who she is... Zazněl telefon od Harryho a já věděl, že je všemu konec. S omluvným pohledem vzal do ruky telefon a přiložil si ho k uchu. „Ano, lásko? Ano, drahá. Ano, už jdu. Ne, nebudu. Taky tě miluju, papa." otočil se na mě a otevřel pusu.

„Neříkej nic. Chápu to," nechápal, „musíš jít," zůstaň „tak už jdi." Neodcházej... Zvedl se a usmál se.

„Já zase přijdu," řekl jen a odešel. Jediné, co mi po něm zbylo, bylo dlouhé bílé tričko a byt plný oceanové vůně. Oblékl jsem si ho, zachumlal se do huňaté růžové deky a pustil se do nekonečného pláče. Po chvíli jsem se odevzdal temnotě s nadějí, že tam najdu útěchu.

*****

„Zaspal jsem! Sakra, sakra, sakra!" Rychle jsem vstal z gauče, hodil na sebe Harryho žlutou mikinu a černé kalhoty. Přísahám, že takový maraton, jako jsem běžel teď, jsem neběžel už dlouho. Seběhl jsem schody s modlil se, abych stihl autobus. Nehodlal jsem se pak motat po městě, v tuhle denní dobu je tu plno turistů.

„A-ahoj," začal jsem sýpat a lapat po dechu a podíval se na modrookého blonďáka. Byl vysoký a jeho ruka se ocitla na mých zádech.

„Jsi cajk?" zeptal se se strachem a já přikývl.

„Chtěl jsem se jenom zeptat," zašeptal jsem „jestli už odjel autobus do Imperial College London?"

„Ne, teď pojede, jedu tam taky." Usmál se na mě mile a já se narovnal.

„Díky bohu, já se bál, že mi to ujelo." Utřel jsem si pot s čela a pořádně si prohlédl kluka vedle sebe. „Jmenuju se Louis, Louis Tomlinson, a studuju ekonomii a obchod. Taky letos končíš? Ještě jsem tě tam neviděl...?" Naklonil jsem hlavu na stranu a zabodl pohled do jeho krásných blankytně modrých očí.

„Já jsem Simon, Simon Rottweil a studuju obor vědy. Ne," usmál se „nekončím. Budu tam studovat ještě jeden rok. Vy jste ta třída, která má za třídní tu tlustou ropuchu, že ano?" řekl klidným hrubým hlasem a zamával rukou na právě přijíždějící červený autobus. Nastoupil jsem do něj a sedl si vedle Simona.

„Jmenuje se paní doktora Emma Kachiako a je to polka. Není to ropucha," zamyslel jsem se, jak že jsme jí to říkali „je to jen harpie z polska. No to víš, troska, kterou z nějakého záhadného důvodu přijali." Zakroutil jsem naštvaně hlavou a vzpomněl si na tu noc, kdy jsme se s Harrym hádali o tom, kdo je jaká troska. Okamžitě jsem posmutněl a odvrátil pohled.

„Lou? Jsi v pohodě?" zeptal se mě starostlivým hlasem a pohladil mě po rameni. Měl tak příjemný dotek.

„Já, víš... to... je složité." Nechtěl jsem o tom mluvit, ne s ním a vlastně ani s nikým jiným. Nechtěl jsem, aby moje srdce krvácelo ještě více, než teď.

„Tak víš ty co? Zítra je pátek a je poslední den školy, co kdybych tě pozval na panáka? Dneska večer se sejdeme zase na zastávce a někam zajdem, ne?" řekl nadšeně a já chtě nechtě musel přikývnout. Potřeboval jsem se odreagovat. Celou cestu jsme se pak bavili a smáli se tomu, jak profesor Hemsworth chrochtá, když vykládá látku, a jak jsou školní záchody naprosto otřesné.

Ve dvanáct mě zase čekal Harry před školou a já se rozloučil s Niallem a pak přišel až k Harrymu i se Simonem. „Ahoj, rád bych ti představil Simona. Sai, tohle je Harry." Široce jsem se usmál, ale Harry nevypadal zrovna nadšeně. S kamenným výrazem a plamenem v očích pokýval hlavou a nastoupil do auta. „Nevšímej si ho, on má jen svý dny," odfrkl jsem si „platí teda ten večer?" usmál jsem se na něj a on přikývl. Plácli jsme si, objali jsme se a se smíchem jsme se i rozloučili. Nemohl jsem si nevšimnout, jak Harry drtí volant ve svých rukách.

„Co to bylo za kluka?" zeptal se chladně a rozjel se.

„Jenom kamarád, potkal jsem ho dneska ráno a docela jsme si sedli," řekl jsem nepřítomně a díval se z okna. Harry zavrčel a zařadil se do rychlejšího pruhu na vozovce.

„A kam jdete večer?" optal se znova, ale tentokrát zněl už naštvaně. Tsch, snad nežárlí. Zasmál jsem se sám sobě. Taková kravina.

„Do baru na drink." řekl jsem jen a dál si ho nevšímal. Neměl jsem proč. Všechny moje pocity se teď ubírali jedním směrem a ten byl: snaha o to se tady nerozbrečet.