Tohle se nemělo stát!

Tohle se nemělo stát! Cítím bolest, strašnou, neutlumitelnou. Čas se ve mžiku zastavil. Asi do doby, než mi dokáže jakkoliv pomoci. Možná se zastavil navždy. Tik, ťak. Každá nekonečná, mlhavá sekunda se mi pokouší říct něco důležitého, tak důležitého, že mi to neúnavně opakuje stále dokola. Tik, ťak. Ale já ji nechápu! I přesto jim všem naslouchám. Naslouchám času, který stojí jen kvůli mně. Hlas, který nemůžu slyšet, zpráva, kterou nemůžu vzít zpět, ale vzbuzuje ve mně vnitřní klid, který je, zdá se mi, až nebezpečně klidný. Proč to dělá?! Až příliš klidný. Zvláštní ticho nemilosrdně přehlušuje tok času, mou jedinou útěchu. Tik... Je pryč. To ticho, ta samota. Nic necítím, nevnímám okolí, nic se neděje. Dohání mě to k šílenství! „Proč," zamumlám tichým, bezmocným hlasem.
Slovo se rozplyne v nekonečné nicotě. Jsem sám. Proč se mnou už nechce mluvit?! Nicota je silnější, chce mě ovládnout, ale... „Proč?"
Stačila jen jedna věta a vše se může navždy nenávratně změnit. Nesmím to tak nechat! Mlhavě něco zahlédnu, možná naděje? Musím něco udělat! Zmocnit se jí! Zmocnit se příležitosti na únik z prázdnoty, strašného osamění, musím... Vymanil jsem se ze zajetí ticha a prázdna, které silně přehlušovalo mé ochablé smysly. Opět slyším nepostradatelné rady nekonečného času. Stáhne se mi žaludek, zrychlí se mi dech. Z nějakého důvodu mě děsí. Má jediná útěcha mě děsí. Vypadá nejistě, jako by byl posel špatných zpráv. Proč bych je nechtěl slyšet? Myslí si, že je konec?! To ne! Tik, ťak... tohle se nemělo stát.