Už je to několikátý týden, co mě pan Jeon ignoruje. Celé ty týdny jsem se cítil sám. Prakticky jsem i sám byl. Nezavolal si mě, netrávil se mnou čas. Dokonce mi začínali chybět i jeho doteky, a polibky. Zkrátka všechno. S Myungem jsem si od té doby přestal psát. Napsal jsem mu, že se omlouvám, ale teď to prostě nejde. A taky že nešlo. Celé noci jsem probrečel. To mě poté unavilo, a já tak usnul. Už jsem se nemusel ani budit na čas, pan Jeon si snídani dělal sám. Já jsem se pořádně nenajedl už nějaký ten týden. Celou dobu jen ležím, pláču, a na jídlo si vezmu pouze pečivo, nebo jogurt. Zkrátka, nikdy to není nic lepšího. Jsem úplně prázdný. Pan Jeon je jediný, s kým se můžu v průběhu dne bavit. Ale on mě od sebe doslova odstrčil. I rodiče si toho všimli, takže jsem si musel něco vymyslet. Dneska je moc krásný den. Je slunečno, na obloze není ani mráček, a já jsem zavřený u sebe v pokoji. Nevím, co dělá pan Jeon. Jak vůbec vypadá. Třeba mu za tu dobu narostl plnovous, nebo šel na plastiku. Hodně dlouho jsem ho nezahlédl. Nikdy jsem se necítil tak příšerně. Potřebuju ho vidět. Aspoň na minutku. Pomalu jsem se zvedl z postele, převlékl jsem se z pyžama do čistých tepláků, a trika, a šel jsem ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel, a šel jsem chodbou ke dveřím ložnice pana Jeona. Otevřel jsem je, a podíval jsem se dovnitř. Ležel v posteli, a spal. Měl zatáhlé záclony, takže jej Sluníčko probudit nemohlo. Tiše jsem zavřel dveře, a postavil jsem se k jeho posteli, přímo před něj. Je stálé nádherný. Vypadá úplně stejně, jako předtím. Trochu jsem se k němu naklonil, a pramínek vlasů jsem mu dal za ucho. Když jsem ruku chtěl stáhnout k sobě, rychle mě chytil za zápěstí, lekl jsem se. Pomalu otevřel oči, a podíval se do těch mých. Tiše jsem před ním stál, a zíral mu do očí. Po chvíli jsem se ale rozhodl k němu promluvit. Nevydržím to bez něj. ,,Pane, moc vás prosím. Odpusťte mi to. Přestal jsem si s ním psát, celé noci jsem kvůli vám plakal. Cítím se bez vás hrozně sám, už to nevydržím" zašeptal jsem, a nervózně jsem se kousl do rtu. Pan Jeon mlčel, pouze zatáhl za mé zápěstí, takže si mě tak sklonil více k sobě. ,,Zklamal jsi mě, Jimine" řekl docela potichu, a pohladil mě po tváři, přičemž se mi stále díval do očí. ,,Hodně jsi mě zklamal. Nečekal jsem, že bys tohle udělal" dodal, a lusknutím prstu jsem už ležel pod ním. Neustále svíral mé zapěstí, a pozoroval mě. Cítil jsem jeho teplý dech na své tváři, což ve mně vyvolalo hodně zvláštní pocit. ,,Ani nevíš, jak moc bylo pro mě těžké tě ignorovat. Dělat, jako kdybych tady zase byl sám. I když jsem věděl, kde tě najdu, a že jsi nikam neutekl" palcem přejel po mém spodním rtu, a mou dlaň položil na svůj hrudník. Následně mou ruku pustil, a já ji tam nechal. Co si budeme, jeho hrudník je dokonalý. ,,Omlouvám se" šeptl jsem, a zavřel jsem oči. No, okamžitě jsem poté ztuhl, když jsem ucítil jeho rty na těch mých. Okamžitě jsem otevřel oči, a podíval se na něj. Políbil mě. Na rty.
Sám jsem teď netušil, jak na tohle zareagovat. Nemůžu po něm křičet, ani jsem nechtěl. Taky jsem jej nechtěl ani odstrčit, to ne. Líbilo se mi, uvnitř jsem za to byl rád, a měl jsem z toho motýlky v břiše. Ten pocit byl zkrátka dokonalý. Hodně dlouhou dobu jsme se jeden druhému dívali do očí, dokud mě nepolíbil znovu. Polibek jsem mu samozřejmě opětoval. Chtěl jsem, cítil jsem, že je to z nějakého důvodu správné. ,,Chyběl jste mi" šeptl jsem, a ruce jsem mu pomalu dal kolem krku. Netuším, zda to například ode mě není moc troufalé, nebo zda to vůbec mohu udělat. Pan Jeon pouze mlčel, pohladil mě po tváři, a začal mě líbat. Nebylo to nějak dravě, nebo vášnivě. Ale spíše tak, jako kdyby netušil, zda může. Nebo jako kdyby mi tím mohl ublížit. Já sám jsem nad tím chvíli váhal, ale poté jsem začal pohybovat rty oproti jeho. Svými malými prsty jsem mu zajel do vlasů, a začal je mezi nimi lehce proplétat. Jeho rty jsou dokonalé. On sám je dokonalý. I když je z určité strany zlý člověk, stejně dokáže být i milý a milující. Nikdy jsem se necítil lépe než teď. Všímal si mě, dal mi svou pozornost, kterou jsem tak moc od něj chtěl. Už mě neignoroval. Dotýkal se mě, a dokonce mě i líbal. Jsem z něj opravdu na větvi. Líbali jsme se docela dlouhou dobu, dokud se pan Jeon neodpojil, abych se mohl trochu nadechnout. Podíval jsem se mu do očí, a usmál jsem se. Byl jsem rád, a chtěl jsem mu to ukázat. Chtěl jsem mu ukázat, že mi to nevadí, a že jsem teď šťastný. Jakmile jsem viděl, že se taktéž usmál, zahřálo mě to u srdce. ,,Jsi tak nádherný" šeptl mi u ucha, a zase se přilepil na mé rty. Vůbec jsem se neotálel, a začal s ním hned zase spolupracovat. Natiskl jsem si ho více na sebe, a užíval jsem si to. Když se zase ode mě odlepil, poprosil mě, ať mu udělám snídani, takže jsem rychle cupital do kuchyně. Udělal jsem mu snídani, a sobě taky. Dlouho jsem se pořádně nenajedl, mám hlad. Jako první jsem se tedy najedl já, a poté jsem rychle donesl snídani panu Jeon do kanceláře. Ten jen spokojeně začal jíst. Mě si posadil na klín, a chytl mě levou rukou kolem pasu. Když svou snídani dojedl, políbil mě na rty. Přijde mi to najednou normální, ale stále to je nějak zvláštní. Nicméně, užíval jsem si to. Užíval jsem si každý jeho polibek, každý jeho dotek. Konečně jsem s ním mohl být. Po té dlouhé době, co mě ignoroval. A bylo to mnohem lepší než předtím. Usmál se na mě. A to bylo to nejkrásnější za tenhle den. Jsem konečně šťastný.
