Destructive Storm [CZ] ✓

3. | Člověk jako my

Za naším dobrodružstvím a snad i přežitím jsme pokračovali další dvě dlouhé hodiny, což pro mě bylo peklo. Ryan mě z poloviny ignoroval a z té druhé mě propaloval pohledem. Jeho přítomnost mi každou chvíli začínala být víc a víc nepříjemná.

Prudce jsem šlápla na brzdu. Auto se zpomalilo a po chvíli zastavilo úplně. Před námi se utvořila kolona a já nebyla schopná pokračovat v cestě. Noru mé zabrzdění vzbudilo a ona se prudce posadila. Promnula si oči a já zoufale vykoukla z okna. Venku se začínalo stmívat a vypadalo to, že jsme se zasekli.

„Půjdu se tam podívat," řekl z ničeho nic Ryan a já se na něj se zájmem podívala. „Nemůžeme tady trčet celou noc."

Byla jsem si jistá tím, že jakmile odejde z tohohle auta, už ho nikdy neuvidím. Dovezla jsem ho přímo tam, kam tolik chtěl. Atlanta odsud byla asi už jen tři kilometry. Myslela jsem si, že zradí.

„Jen si běž," povzdechla jsem. „Vždyť už jsme tady, ne? Dovezla jsem tě na místo dohody a hádám, že ty se svou část chystáš porušit."

Ryan neřekl ani slovo a zabouchl za sebou dveře. Zklamaně jsem se dívala, jak odchází, a pro jistotu zamkla auto. Nora se přesunula na místo, kde před chvílí seděl Ryan. Nevěděla jsem, co bych jí měla říct, a tak jsem jí sevřela ve svém objetí. Nora mi položila hlavu na rameno a já se pousmála nad tím, jak silné přátelství jsme mezi sebou měly.

„Vrátí se," zašeptala a já zatřásla hlavou.

„Nevrátí," povzdychla jsem, „chlapi jako on se nikdy nevrací, Noro."

„Třeba to je výjimka," zašeptala a já se od ní s úsměvem odtáhla. „Začíná se tu dělat hrozná zima," přiznala a já zaregistrovala, jak si zoufale třela ruce o sebe.

„V kufru mám deku," odpoutala jsem se a v rychlosti odemkla auto. „Počkej tady, jo? Hned jsem zpátky."

„Kat?" chytla mě za předloktí a já se na ní okamžitě podívala, „buď opatrná."

„Noro," zasmála jsem se, „budu pryč ani ne minutu."

Nora se na mě starostlivě podívala a já bez rozmyšlení vystoupila z auta. Okamžitě mě zaujalo ostré světlo, které přicházelo směrem od Atlanty. Nebyla jsem schopná přijít na to, co to bylo za světlo, ale byla jsem z toho značně nervózní. Nikdy jsem tolik jasného světla neviděla. Pohlédla jsem k nebi, které bylo zbarvené do prapodivné růžové barvy, a všimla si vrtulníku, který letěl za světlem. Svraštila jsem obočí a modlila se, aby tam letěl jen s nějakými vojenskými zásobami.

„Dobře, jdeme na to," zamumlala jsem si pro sebe a otevřela kufr od auta.

V kufru byl neuvěřitelný nepořádek. Naše tašky byly rozházené a pár věcí bylo dokonce vyházených. Zamračila jsem se a prohledávala zavazadla. O nedlouho jsem našla šedou chlupatou deku a položila ji stranou. Užuž jsem se chystala vrátit zpátky do auta, když v tom mi zakručelo v žaludku. Došlo mi, že už to muselo být okolo čtyř až pěti hodin, co jsem něco naposledy snědla. Chopila jsem se konzervy s fazolemi a lahve s vodou. Popadla jsem deku a zabouchla za sebou kufr. Ujistila jsem se, že je pořádně zavřený a vydala se zpět k autu.

Seběhlo se to vážně rychle. V jednu chvíli jsem se blížila ke dveřím auta a o nedlouho mě někdo strhnul k zemi. Málem jsem se praštila do hlavy, ale naštěstí jsem dopadla do měkkého. Prudce jsem otevřela oči, které jsem při pádu zavřela, a všimla si, na co jsem dopadla. Nebo spíše na koho. Zakřičela jsem a snažila se dostat z náručí Šedivce, který se natahoval po mém krku.

„Kathleen!" zaslechla jsem Nořin zoufalý hlas, ale nedokázala jsem se na ní podívat. Doufala jsem, že zůstala v autě.

 Bojovala jsem se Šedivcem a okamžitě si vzpomněla na chvíli, kdy jsem byla na pokraji smrti. Nyní jsem se tam nacházela znovu, ale tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Ryan byl bůhví kde a Nora nebyla dostatečně silná, aby něco zmohla.