No way [Ereri] ✓

All unfulfilled dreams

Kdybych měl nějakým způsobem popsat to, co jsem cítil po tom, co jsem už několik desítek sekund svého života naprosto zbytečně promrhal zíráním na dřevěné dveře jedné ze tříd, byla by to nejspíš nervozita.

Ano, já, Levi Ackerman, dokážu být nervózní. Ale tohle nebyla obyčejná nervozita, jako když máte vystoupit na školním představení a bojíte se, že hodíte šavli, sotva co vystoupáte schody na podium - ne. Tohle byla nervozita smíchaná se zatraceným vzrušením. Vzrušením z toho, že konečně uděláte něco, co vám sice prakticky přikázal někdo jiný, ale je to něco, co jste v hloubi duše tak jako tak, chtěli udělat vždycky. A i kdybych nechtěl, udělal bych to stejně, už kvůli té osobě, jelikož říct jí ne, byla jedna z těch věcí, kterou jsem nedokázal.

Školní chodbou ponořenou do ticha a zahlcenou teplými večerními paprsky podzimního slunce se ozvalo jen několik mých krátkých zaklepání na dveře učebny, na které jsem se konečně rozhodl přestat zírat a přinutit se začít jednat. A hlavně - vyplnit svůj úkol. 

Prázdná klidná chodba nesla ozvěnou ještě několik málo sekund zaklepání dál, když se ozval hlas. 

Už nebylo cesty zpět.

,,Dále,” jemné, ale pevné pobídnutí mě vyzvalo, abych vstoupil. Ten hlas mi byl až moc dobře známý. Působil tak nevinně, ale z nějakého důvodu mě to jen víc nutilo toužit vyplnit svoji touhu. Sakra… To ne, bych té osobě neřekl, ani kdybych mohl.

Bez zaváhání jsem stlačil kliku a vstoupil do místnosti. Dveře jsem za sebou pomalu zaklapnul a udělal pár kroků směrem ke katedře, za kterou seděl můj učitel matematiky. Mlčel jsem.

,,Dobrý den Levi, co potřebuješ? Všichni studenti už odešli domů,” bez toho, aby zvedl zrak od papírů a zkontroloval, že jsem to vlastně já, položil otázku, jako by moje přítomnost byla samozřejmost a dále se věnoval psaní něčeho, co bych nepřečetl, ani kdyby mě to zajímalo. Měl příšerný rukopis.

,,Chtěl jsem Vás zastihnout osamotě,” pronesl jsem s pohledem upřeným za okna třídy, kde zrovna zapadalo slunce, jako by to, co říkám nebylo vůbec nic zajímavého. Krátce jsem se odmlčel, přičemž jsem svůj pohled pomalu stočil zpět na něj. 

,,profesore Yeagere,” dodal jsem ještě hravým tónem, přičemž jsem nepatrně pozvednul jeden koutek rtů v úšklebek. Váhu jsem přenesl na jednu nohu, s jednou rukou v kapse a druhou s jistým předmětem za zády.

Profesor po krátkém tichu konečně zvednul hlavu a poprvé mi oplatil pronikavý pohled. Smaragdové oči se mu lehce zaleskly.

Odsunul se na židli od stolu tak, aby byl ke mně natočený čelem. Chvíli mě ještě skenoval zamyšleným pohledem, načež si povzdechnul. Ticho ve třídě prořízlo nepříjemné zavrzání židle, když se postavil a trochu ji tím odsunul dozadu. Odvrátil pohled někam do neurčita a vyčerpaně si promnul kořen nosu.

,,Co jsi tedy cht-” nestihnul větu dokončit, jelikož jsem jej hbitě chytil za límec bílé košile za krkem a za pravé předloktí, které jsem mu zkroutil za zády, přičemž jsem jej tvrdě přirazil na desku katedry. Vytřeštil oči a prudce vydechnul s ránou na stůl. Pár papírů, na kterých pracoval se rozletělo na všechny strany a několik propisek se skutálelo na zem. 

,,Hej!” po vzpamatování se po prvotním šoku vyjeknul naštvaně i překvapeně a trhnul sebou dozadu. Bez úspěchu. Ruku jsem vyměnil za koleno, které jsem vyzvednul nahoru, což mě donutilo stoupnout si na špičku, a kterým jsem mu přitlačil paži na záda ještě silněji, takže trochu zaúpěl.

Jestli jsem předtím cítil nervozitu a nejistotu, tak vám garantuju, že teď naprosto zmizela. Bylo až zvláštní, jak jsem najednou dokázal tolik věřit sám sobě a ve svoje schopnosti. Najednou jsem se cítil tak hrozně sebevědomý, až jsem si říkal, jestli jsem to vůbec já.