Setkání z války /Vilkinhof/

Kafé

„Si myslíš, že si ji tímhle udobříš? Nebo jeho?" ptal se Adam Davida zmateně. „Co to meleš? Koho bych měl udobřovat?" nechápal ho David, akorát mu nedošlo, že v ruce drží dvě kafé. „Nic, neřeš to," mávl nad tím rukou Adam. Kousek od příjmu se rozdělili a každý si šel svojí cestou, Adam ven a David za vrchní, až teď si to uvědomil. Postavil jeden kelímek s kafém na pult před vrchní. „Co to je?" zeptal se ho zostra. „Kafé, pro vás," snažil se reagovat klidně David. Kousek od nich stál hlouček sester, které je napjatě sledovali. „Snažíte se zlepšit vztahy mezi námi? Nebo je to blbý vtip?" pokračovala vrchní v podezírání Davida. „Mohla by jste mě aspoň na chvíli přestat podezírat a prostě si vzít to kafé a neřešit to?" tlačil na ni David, přestalo ho bavit tohle opatrný našlapování před vrchní sestrou. „Díky," pokusila se o úsměv vrchní a bez dalších slov si vzala kafé, které jí David přinesl, sice omylem, ale přinesl. Začínal z toho mít dobrý pocit, když se ohlédl po hloučku sester, byl pryč, každá z nich si hleděla svého, konečně. Ale tušil, že to nemocniční tamtamy roznesou opravdu rychle, jako každou věc o něm. Opět mu přišla zpráva od Adama, tyhle momenty nesnášel. „Nechápu proč ji balíš, líbí se ti Zabilov nebo se mílím?" opět mu rychlou a spolehlivou cestu nejenom zkazil den, ale ještě k tomu mu připomněl kdo je. „Co to bylo za chlapa se kterým jste se bavil?" zeptala se ho zničeho nic sestra. „Jeden můj kamarád, potřeboval se mnou mluvit," odpověděl David. „Aha, tak by jste mu mohl vyřídit, že se nemusel plížit, protože jsem si ho všimla," dodala. David zvedl hlavu. „To je u něj normální, chová se jak malé děcko," ušklíbl se David a zvedl koutky do lehkého úsměvu, aby navodil zase tu příjemnou atmosféru mezi ním a sestrou. Ta mu úsměv oplatila a otočila se zpátky ke svojí práci.