Setkání z války /Vilkinhof/

Jako ženská

Hned na druhý den Adam opět otravoval u Davida. „Tak co teda?" naléhal na něj Adam, jen se za něj zabouchly dveře, „jestli se mám pokusit o to místo." David se na něj překvapeně podíval. „Proč bych s tím jako končil? Tohle chci dotáhnout do konce," odpověděl David. „Jseš jako ženská, můžeš se prosím tě rozhodnout?" Adam se opřel rukou o stůl. „Vůbec nevím co jsem včera mlel," snažil se vymluvit David. „Takže ho nemiluješ jo?" pozvedl Adam obočí, právě trefil kladivem na hřebíček. David se na něj překvapeně podíval, nevěděl, že Adam myslel i tohle. „Jsi se tima ksichtama prozradil, měl by si se naučit líp hrát," dobíral si ho Adam.

„Mohla bych se vás na něco zeptat Davide?" vyrušila ho z přemýšlení vrchní sestra. „Klidně se ptejte vrchní," odpověděl David bez zájmu, nechtěl se s ní bavit, ale zase z ní nechtěl dělat nepřítele. „Vy se s doktorem Vilkinem z někama znáte?" Mery vůbec nevadilo, že Roman stojí kousek od nich a má všechno na doslech. „Proč vás to zajímá?" snažil se vyhnout odpovědi David. „Nechtěla bych tu nějaké roztržky mezi doktory," odpověděla mu s klidem Mery, na rozdíl od ní, Davidovi došli výmluvy a smysluplné odpovědi. „Kdysi jsme se potkali, ale to už dávno a nechci to sem tahat," David mluvil pravdu jen z části, jeho odpověď Mery nestačila. „Nevypadá to, že to bylo obyčejné setkání," podívala se na něj podezřívavě Mery.

„Konečně z tadyma vypadnu," zamumlal pro sebe David. Když zvedl hlavu spatřil tam jeho, někoho koho opravdu vidět nechtěl. „Vypadá to, že jsi zapomněl jak se lže," neodpustil si narážky Roman. David se na něj jen podíval a dál mu nevěnoval pozornost. „Takže mám pravdu?" pokračoval ve svém Roman, chtěl po něm odpověď. „Netahal bych do našich dávných sporů i vrchní," odpověděl jednoduše David. „Dávných?" zopakoval to Roman, „není to tak dávno, co si se pokusil chytit mě do pasti. A prsty v tom má zase Brejcha, že? Jeden bez druhého se nikam nehnete."