Setkání z války /Vilkinhof/

Doktor z vyšších míst

Chvíli stál jako přimražený k zemi, po tom co ho opět odhalil. „Nepřipadáte si tím blbě? Nebo seš pořád stejně bezcitnej?" pálil po něm otázky Roman. „A předtím jsem ti tak bezcitnej nepřipadal?" vrátil mu to David. „Předtím jsem tě neznal," Roman to stále nechtěl vzdát, chtěl vědět všechno, celou pravdu, „a navíc to s tím nesouvisí." „Takže si to v sobě všechno pohřbil a snažíš se předstírat, že se nic nestalo?" vracel mu úder David. Roman nasucho polkl, teď cítil, že je tohle špatně. „Ale zase to byla tvoje chyba," dodal. „Trochu blbej argument, asi si s tím nejdřív musel souhlasit," podíval se na něj podezřívavě David, že by v něm konečně něco probudil? Najednou si vyměnili role, David ho dostával přesně tam kam chtěl. „Mohl by jsi aspoň vědět kdo tě zachránil," nadhodil David do ticha. „Ty jsi to asi nebyl," Roman nechtěl slyšet už vůbec nic, nechtěl se s ním bavit a už vůbec ne o tomhle. „Právě, že naopak," vyvrátil jeho tvrzení, „přesvědčil jsem je, že jsem tě dostal, aby toho nechali. Byl jsem doktor poslanej z vyšších míst, takže mi uvěřili." Roman cítil, že jeho srdce vynechalo pár úderů, protože tohle opravdu nečekal. „Ale stejně se tě o to nikdo neprosil," hrál to před ním Roman. Davidovi s ním docházela trpělivost, pořád odmítal pravdu a to ho na něm vytáčelo snad nejvíc. „Mohl by sis konečně uvědomit, že to celé se netočilo jenom kolem tebe, já jsem se tam dobrovolně vrhl jako rozptýlení, aby si dostal čas. Mohli mě rovnou zastřelit, kdyby zjistili, že jsem lhal a ty jsi jim utekl. Dokázal by jsi to pochopit?" David se dostával do pasti, právě z něj dostal veškeré informace, „ani to co se mezi námi stalo tomu nepřidávalo." Cítil se divně, vyklopil mu úplně všechno. Všiml si, že se k němu Roman přiblížil blíž, nechápal kam tím míří. Najednou se mu díval do očí, cítil z nich to co předtím. Ani si neuvědomil, jak rychle jeho rty polapil do polibku.