❝KDYŽ OPOUŠTĚL POKOJ DAPHNE GREENGRASSOVÉ, ANI JEDINKRÁT SE NEOHLÉDL.❞
S temně modrými závěsy, jež jako závoj splývaly podél okna, si pohrával lehounký vánek, jenž do nevelké místnosti pronikl škvírou v pootevřeném okně a protančil až k muži a ženě, kteří leželi bok po boku na široké posteli. Stačilo jen mírné, studené pohlazení a mladík s pokožkou tmavou jako čokoláda pomalu pootevřel spánkem ztěžklá víčka. Na chvíli se ještě nechal unášet na obláčku sladkého nevědomí, než se přinutil oprostit se od svého zasnění a vrátil se zpátky nohama na zem. V ten okamžik na něj dolehl ostrý bolehlav a on potlačil tichý sten, aby neprobudil spící dívku. Bylo brzké ráno, on byl nevrlý, podrážděný a nevyspalý a už vůbec neměl náladu na společnost či nedej Merline na nějaké otázky nebo dívčí chichotání.
Neslyšně vyklouzl zpoza přikrývky, aniž by blonďaté krásce věnoval jediný pohled. Pokaždé, kdykoliv ji tu navštívil a strávil noc v její náruči, cítil hromadu výčitek, které se snažil zaplašit. Každé ráno, kdy odsud bez jediného slova mizel, si sliboval, že to bylo naposledy, co zde byl. Přísahal, že už se sem víckrát nevrátí, ale přesto se tu zase objevil a jako pokaždé se z pokoje plížil tiše jako kočka, aby nemusel čelit těm pronikavým modrým očím, které dychtily po něčem víc než jen po jedné noci, a jež každým pohledem zasahovaly jeho svědomí. Když opouštěl pokoj Daphne Greengrassové, ani jedinkrát se neohlédl.
V náruči držel kousky svého oblečení, jež včera v zápalu vášně a nezkrotné touhy bezmyšlenkovitě odhodili na zem, kde se nakupilo na zmačkané hromádce. Doplížil se do koupelny, v níž se zamkl, a oblečení znovu shodil na podlahu. Před tím, než bude muset odejít do práce, se stejně ještě zastaví doma a převlékne se do čistého.
Přešel k umyvadlu, opláchl si obličej studenou vodou, aby se pořádně probral, pak zvedl hlavu a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Oči měl opuchlé a zarudlé, na řasách se mu zachytily kapičky vody, podobně jako když se ranní rosa klouže po stéblech trávy. Rty měl suché a bolavé a na krku mu jako označení svítila rudá znaménka, která byla jakousi upomínkou na včerejší noc. Nespokojeně zamručel a zklamaně nad sebou zavrtěl hlavou. Bylo mu zle, ze sebe samého. Pohrdal sebou, odvracel pohled, snažil se umlčet všechny myšlenky a nenechat se ovládnout city, protože něco takového si přece nemohl dovolit. Přál si zbavit se všech výčitek a pravdy, ačkoliv věděl, že jsou oprávněné a že si zaslouží čelit svému svědomí, ale o to víc ho rozčilovalo, že to nemůže jednoduše vypnout. Zastyděl se, když si uvědomil, že znovu podvědomě touží po tom schoulit se u Daphne v náruči, prsty mapovat její hebkou pokožku a líbat její plné rty. Vrátit se do jejího pokoje, který jako by pro něj byl docela jiným světem. Tam jej nic netrápilo a mohl se uvolnit. Tam dokázal zapomenout.
Povzdechl si. Tak takový byl život Blaise Zabiniho. Trpký podobně jako chuť grapefruitu a stejně pochmurný a šedivý jako počasí v Anglii. Utíkal před minulostí a před sebou samým, ale už od začátku to byl marný boj. Snažil se zapomenout a zvítězit nad tím, co jej mnohokrát stáhlo pod hladinu a jen občas mu dovolilo se vynořit a znovu se nadechnout. Vedl osamělý život, předstíral úsměvy, nutil se do smíchu a často utíkal k blonďaté dívce s modrýma očima, jež jej vždycky ochotně přijala a něžně o něj pečovala jako milující matka, která hýčká své dítě.
Blaise pokroutil hlavou a rychle vyklouzl z boxerek, jež odhodil na hromádku svého oblečení. Do vany si napustil teplou vodu a chvíli počkal, než vlezl dovnitř a posadil se. Nechal na sebe dopadat horké kapky a proud vody bičoval jeho unavené tělo. Blaise bezmyšlenkovitě sledoval, jak kapičky stékají po jeho paži a kloužou se po stěně vany, a na okamžik zatoužil po tom stát se jednou z nich. Sklouzl by se po skle, dopadl by do rozcuchaných vlasů veselého chlapce, laskal by hebkou tvář smutné dívky a pak - pak by jednoduše zmizel.
Musel se ušklíbnout. Přestaň se chovat jako malý kluk, uslyšel v duchu chladný hlas svého nevlastního otce a na zátylku se mu zježily chloupky. Měl pocit, jako kdyby se vzduch v koupelně značně ochladil, přestože na jeho tělo stále dopadal proud teplé vody. Blaisi, poslouchej svého otce, následovalo pak mírnější pokárání od matky a smířlivé pohlazení po vlasech. Vždycky ucukl, přestože po laskavém dotyku vnitřně toužil, ale dělal to tak automaticky - byl to reflex, nutnost uhnout a trhnout sebou pokaždé, když se jej někdo nečekaně či silněji dotkl. Blaise zatnul ruce v pěst a v duchu si spílal do slabochů.
Takhle se chová Zabini? My se nebojíme. Nenecháváme se ovládnout city. Jsme hrdí a silní. Blaise se trhaně nadechl a zavřel oči. Co jsi ty? Nula, naprostá nula, vysmíval se mu. Jsi slaboch, Blaisi. Všichni po tobě budou šlapat, protože jsi nikdo. Nestojíš jim ani za jeden blbej pohled!
,,Možná jsem rozbitej," zašeptal slabým hlasem Blaise, zhluboka se nadechl a ponořil se pod vodu.
•••
Hrozně moc vám děkuji za takovou lavinu hlasů a komentářů! Nečekala jsem to a neskutečně mě to potěšilo, jste skvělí💖 doufám, že se vám příběh bude líbit i nadále. Vydávat kapitoly budu nejspíš ob den, mám jich předepsáno docela dost, tak snad to vydrží😁
Millie❤
ČTEŠ
Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ
Fanfic❝Před minulostí neutečeš.❞ Na tom tvrzení je možná víc než jen pouhé zrnko pravdy. Své o tom ví i Blaise Zabini a Hermiona Grangerová - každý sice čelí různým kostlivcům ve skříni, ale jejich bolest je stejná a neměnná a denně ovlivňuje jejich život...
