Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝BYLA ZPÁTKY A ZNOVU A ZNOVU PROŽÍVALA TU NEJHORŠÍ NOČNÍ MŮRU, KTERÁ JAKO BY NEMĚLA NIKDY SKONČIT.❞

O ucho se jí ovanul jeho těžký sevřený dech, jenž ji následně zašimral na krku. Pevně stiskla rty a potlačovala slzy, jež se jí draly do očí s každým jeho dalším krutým slovem, které jí nenávistně šeptal. Polykala úpěnlivé prosby, jež přecházel jen posměšným šklebem, tlumila své vzlyky a v duchu se modlila, aby už to všechno skončilo a ona mohla zmizet, zmizet, zmizet, rozplynout se jako pára nad hrncem, jako útržek myšlenky, vytratit se jako mlhavá vzpomínka z bezstarostného dětství, které bylo nyní již nenávratně pryč.

„Prosím," zaškemrala ochraptěle po chvilce, protože už to déle nevydržela. Samotnou ji překvapilo, když po delší době zase zaslechla svůj hlas, jenž teď zněl úplně jinak. Byl zlomený a plný strachu, chvěl se jako list lapený do podzimního vánku. Z hrdla jí unikl další vzlyk a následné zakňučení jako by patřilo raněnému zvířeti.

„Buď zticha. Slyšíš? Nebo to bude ještě horší. A to přece nechceš, viď, ty špíno?" posmíval se jí a než se nadála, ucítila, jak se jí kolem krku pevně sevřely jeho dlouhé prsty. Ochromil ji chlad a hrůza a pak mocně zalapala po dechu. Donutil ji, aby se na něj podívala, a ona na něj upřela své uplakané oči. Přes závoj slz viděla jen matně, všechno bylo rozmazané a rozpité, podobně jako kaňky na papíru. A přesto si docela jasně dokázala představit to pohrdání, jež se mu zračilo v očích, záblesky moci a přesvědčení, že je něco víc než ona. Po tváři se mu rozlil děsivý škleb. „Tak bezmocná. Kde je ta tvoje hrdost teď? Už nejsi tolik pyšná na tu svou špinavou krev, viď? Můžu si s tebou dělat, cokoliv budu chtít, a ty moc dobře víš, že mi v tom nikdo nezabrání. Jsi nicka. Mohl bych tě klidně zabít, ale všechno má svůj čas... Tak proč se před tím ještě trochu nepobavit?"

Trhla sebou a celá rozechvělá se posadila. V hrudi jí zběsile tlouklo srdce, jako kdyby právě uběhla maraton. Měla za sebou jednu z těch příšerných nocí, kdy na ni zaútočila její minulost. Tedy, ta ji pronásledovala každý den na každém jejím jediném kroku, ale ve snu to všechno bylo živější. Bolestivější. Byla zpátky a znovu a znovu prožívala tu nejhorší noční můru, která jako by neměla nikdy skončit.

Třesoucíma se rukama si přejela po bledém obličeji a na bříškách prstů jí utkvěly kapičky studeného potu. Jen klid, nabádala se v duchu a soustředila se na svůj dech, na jeho pravidelnost a na to, jak se jí ve stejných intervalech zvedá a zase klesá hrudník. Byl to jen sen. Není tady. Už je všechno v pořádku.

Očima zabloudila k nástěnným hodinám, které ukazovaly půl sedmé. Ideální čas na to vstát a připravit se na další den v práci. Brala to jako vysvobození, že se nemusí znovu vracet na ono místo a do té doby, kdy se to všechno událo. Její rozbouřená mysl to měla stále ještě v živé paměti a ona se obávala, že to tak bude navždy, že na to nikdy nezapomene a že se to za ní bude plížit jako temný stín a bude jí ztěžovat její snahu o normální život. Ty vzpomínky k sobě přitahovala jako magnet, a čím víc se je snažila pohřbít, tím byly paradoxně přesnější, jasnější a ostřejší.

Vstala proto z postele a řekla si, že nejlepší bude se něčím zaměstnat. Vklouzla do vedlejší místnosti, kde se nacházela koupelna, a sáhla po hřebenu, aby se pokusila zkrotit své neposedné kudrnaté vlasy, které jí trčely do všech možných směrů.

„Maminko?" ozvalo se náhle z její ložnice a jí se mimoděk na tváři rozlil široký a něžný úsměv. Srdce jí zaplesalo pod přívalem lásky k tomu nevinnému děťátku, jež bylo celým jejím světem, a pro nějž žila. Kdykoliv slyšela, jak ji oslovuje, - mami, maminko - neměla daleko k slzám. Ty pocity, jež v ní vyvolávala jeho přítomnost, jeho smích a jeho dětské žvatlání, vlastně cokoliv co udělal, to všechno bylo ještě příliš živé a krásné. Přála si, aby to nikdy neskončilo. Aby mohla zastavit čas a tahle sladká léta nikdy neodplula pryč, nezmizela lusknutím prstu.

„Jsem tady, miláčku," zavolala, odložila hřeben na své místo a spěchala do ložnice, kde se zachumlaný pod dekou a s plyšovým medvídkem pod paží nacházel její malý syn, jehož ospalá očka se okamžitě rozzářila, když ulpěla pohledem na přicházející mamince.

„Pojď ke mně," řekla mu a rozpřáhla náruč, když se posadila na kraj postele. Dítku se na tváři okamžitě objevil rošťácký úsměv, když pustil medvídka a přelezl si k matce na klín. Objal ji svýma malýma ručkama kolem krku a ona ty svoje obtočila kolem jeho pasu. „Jak ses vyspal, broučku?"

„Dobře. Musím jít dneska do školky?" zeptal se jí a upřel na ni svá dychtivá očka, v nichž zářila touha a napětí, co mu maminka odpoví. Usmála se na něj a pohladila ho po krátkých rozcuchaných vlasech.

„Ano, musíš. Maminka musí jít dnes taky pracovat," vysvětlila mu a on nespokojeně ohrnul spodní ret. „Ale můžeš jít se mnou na chvíli do práce, než tě vyzvedne teta. Co ty na to?"

Na okamžik se zamyslel, jak zvažoval její nabídku. Škubaly jí koutky úst, které se toužily roztáhnout do ještě většího úsměvu. „Tak jo," řekl nakonec a zase se k ní přitulil. Vtiskla mu polibek do vlasů a zavřela oči. Voněl nevinností, bezbřehou láskou, již vám mohou věnovat jedině děti, příslibem klidu a bezpečí a také jejím mandlovým mýdlem, jež si včera večer půjčil při koupání a smál se tomu, jak mu utíká z malých mokrých ruček.

Hermiona Grangerová měla stovky důvodů, proč odejít. Ale on byl ten jeden jediný, díky kterému zůstala.