Dcera světla

Zítra se stěhujeme. Nejsem z toho nějak moc nadšená. Líbí se mi tady. Žijeme v menším paláci v Jezerním kraji. Chodím na soukromou školu. Pravda, moc kamarádů tam nemám. Vlatně žádné. Kdo by se taky bavil s Organovic holkou že?
  Táta říká, že budeme bydlet ve městě. Že je to tam lepší. Jenže já mám ráda místní klid. Město mě docela děsí. Už jenom myšlenka, že tam sou tisíce lidí mě znepokojuje. Ale co s tím můžu dělat?
  Ještě si musím překontrolovat věci. Šla sem do svého pokoje, kde byly na zemi spousty krabic. Samozřejmě pěkně srovnané. U jedné stěny jsem měla oblečení, u druhé osobní věci. Prošla sem si seznam všeho, co je moje a jenom moje. Pak sem ještě prohledala nábytek, abych si něco nezapoměla. Pak sem si ještě vzpoměla na náhrdelník od mé pravé matky. Měla sem ho v tajný skrýši ve stole.  Jednou mi přišel poštou, a já nechci, aby o něm někdo věděl. Připadá mi to jako slabost, upínat se k minulosti. Ale měl pro mě cenu, to né že ne. Vzala sem ho, a připla si ho na krk. Studil jako kus ledu.
   Přešla sem k zrcadlu, co tu ještě bylo. Nábytek ještě neodvezli. Podívala sem se na sebe. Ne že bych byla ten typ holky, kterou opravdu zajmá jak vypadá, ale i tak. Měla sem na sobě světle zelenou tuniku, bílí kalhoty a černý boty. Vlasy spletené do drdolku nahoře. Oči čokoládově hnědé. A ke všemu ten náhrdelník s přívěskem. Byl kruhový, a byl v něm zasazený opál. Krásně ke mě ladil. Možná ho budu nosit jako stylový doplněk.
,,Kiero! Máš všechno zabalené? Přijeli stěhováci." Přestala sem se prohlížet. Preletla sem pokoj pohledem.
,,Jojo!" Křikla sem na mamku a rozběhla se dolů. Stála dole pod schodama, a já ji objala. Povzdechla si.
,,Kolikrát ti mám opakovat, že po schodech se neběhá?" Zeptala se, ale taky mě objala. Ikdyž to byli mí adoptivní rodiče, měli mě skutečně rádi a já jejich lásku opětovala. Nebyl žádný důvod upínat se na neznámé rodiče, kteří o mě třeba ani neví. Prošlo kolem nás pár rodianů.
,,Tak pojď" řekla mi. Šly sme společně na terasu. Bylo hezky, a tak nebyl důvod jíst vevnitř. Už tam byl stůl. Nikdo u něho nebyl, a připraveno bylo pro dva. Zklamaně sem se zeptala, ikdyž už sem věděla odpověď.
,,Táta s náma dneska nebude jíst?"
,,Ne zlatíčko. Má důležité jednání." Odpověděla mi a sedla si ke stolu. Sedla sem si naproti ní. Twi'leka nám přinesla jídlo. Vařenej otop s kukuřicí. Zase. Je to docela dobrý, ale máme to skoro pořád. To je asi jediná pozitivní věc. Ve městě budou líp vařit. Budeme mít novej personál.
  Po obědě sem si vzala skicák a šla sem si kreslit do zahrad. Moc ráda kreslím. Sedla sem si pod svůj oblíbený strom a otevřela skicák. Mám tam strašně moc obrázků. Mím oblíbeným tématem jsou krajina a bytosti. Nebaví mě kreslit lidi, ale spíš jiné rasy. A kreslím jen to, co vidím. Ne podle obrázků. Takže miluju když mě táta vezme do senátu. To pak mám hodiny na kreslení různých ras. Asi nejsem normální, ale jednou bych chtěla potkat Hutta a nakreslit ho. Ikdyž vím, jací Huttové jsou. Já sem prostě taková. Ale mím životním snem je potkat jedie a nakresli ho. Já vím, v galaxii jsou tak 3 jediové, ale já doufám že se mi poštěstí.
  Taky ráda cestuju. Byla sem už na třech planetách. Včetně Coruscantu a Malastare. A na Chommel Minoru, ale to je sousední planeta. Všechny výlety jsem využila k nakreslení všech možných prostředí. Jednou na Coruscantu mě jeden senátro požádal, abych ho nakreslila. A on pak podpořil mího tátu při hlasování o návrhu na stavbu nových typů lodí.
  Můj táta je senátor Alan Organa. Zastupuje Naboo v galaktickém senátu. Ten je oddaný nové republice. Můj děda Bail Organa byl senátor za dob Staré Republiky. První řád ovládá tak polovinu galaxie. Několik senátorů je oddaných Prvnímu řádu. Já jenom nechápu co teda dělaj v Republikovim senátu. Ani táta mi není schopnej mi to vysvětlit.
  Zatřepala sem hlavou. Teď nad tím nehodlám přemejšlet. Mám poslední odpoledne na to, abych se rozloučila s našimi zahradami. Zvedla sem se a přešla kousek dál, abych viděla na můj strom. Nakreslia sem si ho, a napsala pod něj o co se jedná a nějakou tu vzpomínku. Pak sem přešla k mostu. A k fontánce, a altánku. Chtěla sem si to všechno zaznamenat. Jistě, mohla sem to vyfotit, ale to by nebylo ono. Takhle sem si nakreslila celou zahradu. Nakonec sem vzala plátno a olejobarvy a vydala sem se k jezeru.
  Už se začínalo stmívat. Přestala sem mít dobrý světlo. Už sem malovala tak třetí obraz. Na plátno maluju malokdy. Je to náročný, ale tohle si to vyžádalo. Zbívalo mi poslední plátno, a tak sem se vydala ještě k druhýmu jezeru. Ten nádherný západ slunce. Hned sem začala malovat. Když slunce sklouzlo za obzor úplně, byla sem hotová. Posbírala sem věci a vydala se domů. Zítra bude náročný den. 
  Mamka mě ani navynadala, že sem byla venku po setmění. Chápala, že sem se chtěla rozloučit se zahradama. Došla sem do svého pokoje. Bylo tu málo věcí, jen některý těžký nábytek a moje příruční zavazadlo. Byla tu postel, prázdná skříň a stůl. Ani koberec, ani zrcadlo, ani skříňka na obrázky. Postel byla rozestlaná a leželo na ní pyžamo. Šla sem do koupelny. Měla sem tu připravenou lázeň. Svlékla sem se, rozpustila vlasy a vlezla do vany. Byla příjemě teploučká. Ne že by byla venku zima, bylo láto, ale přeci jenom na nočnim vzduchu bylo trochu zimy.
  Ležela sem si ve vaně. Přemýšlela, jaký to bude ve městě. Určitě tam nebude takovej palác, jak ten kde žiju. Prakticky celí život. Naboo beru za svou rodnou planetu. Ani moji adoptivní rodiče nevědí, kde sem se skutečně narodila. A mě to je vlastně jedno. Ať už mě bylo předsouzeno cokoliv, nejspíš ze mě bude senátorka. Moje rodina vždycky podporovala demokracii. Už můj děda podporoval Rebely za dob impéria. A teď můj táta podporuje Odboj. Mamka taky, a mě tudíž nezbývá nic jinýho. Ale rozhodně nesnášim První řád. Sou prostě příšerní. A ten Kylo Ren nebo jak si říká. Je strašnej. Slyšela sem o něm, že kdysi to byl učedník Luka Skywalkera. Nebýt mích rodičů, nikdy bych tomu nevěřila. Nevěřila bych na jedie. Ale můj děda prý spolupracoval s jedii. A dokonce vychovával princeznu Leiu. Můj děda byl super. Škoda že zemřel na Alderaanu. Už jenom proto nesnášim První řád. Protože následuje Impérium, a to zabilo mího dědu!
  Už sem tu musela ležet takouvoj půl hodinku. Tak sem vylezla a zabalila se do osušky připravené na židli. Zavolala sem na Lilli, ona přiběhla. Učesala a natočila mi vlasy.a vypustila vodu. Lilly je moje osobní asistentka. Mám ji ráda a ona mě docela taky. Snažim se na ní být milá. Převlíkla sem se do pyžama a vlezla do postele.
  Ráno sem se probudila jako vždy s východem slunce. Nechtělo se mi vstávat. Dneska opustím starý život a vkročím do novýho. Nijak moc se mi nechtělo. Ale na druhou stranu, nemohla jsem vědět jestli to bude tak špatný. Věděla jsem že to bude těžký. Ale co. Co není těžký. Nebudu se držet starých zvyklostí. Takova už sem . Jakmile se naskytne možnost změny, já se ji chytím. Ale stěhovat se mi nechtělo. Vůbec. Nejspíš mě tu držely ty zahrady a prostředí. Město bylo cizí a z mího pohledu hnusný.
  Vylezla sem z postele asi po půl hodině. Vzala sem si připravené oblečení. Temně rudá tunika, černý kalhoty a boty. Dneska budu temná. A taky sem se podle toho zařídila. Přišla Lilli a sundala mi natáčky. Ty vlasy sou super. Nechala sem si je rozpuštěný. Jenom sem si do nich nechala zaplést malou růžičku. A vzala sem si rudou rtěnku. Ne že bych se líčila casto, ale priladalo mi to přirozený. Vzala sem svoji tašku a vyrazila dolů. Mamka s tátou seděli u snídaně. Mamka se na mě usmála.
,,Kier, zlatíčko moc ti to sluší."
Usmála sem se taky. Přisedla sem si a nechala si nalít čaj. Vzala sem si bulku namazanou tatooinským sýrem. Ten je v galaxii oblíbený, a já ho mám taky ráda. Táta se napil čaje.
,,Transportér tu bude tak za dvě hoďky." Oznámil. Usrkla sem čaje. Nebyl ani trošku sladký.
,,Míno, donesla bys mi prosím med?" Zeptala sem se. Ten kdo sladí čaj sirupem je podle mě blázen. Mína mi přinesla med a dala mi do čaje dvě lžičky. Mamka obrátila oči v sloup.
,,Kiero, neslaď si ten čaj tolik. Budeš hyperaktivní a ty víš že to nedělá dobrotu." Pokárala mě. Hodila sem výmluvný pohled na tátu. Tan položil mamce ruku na rameno.
,,Notak Esi, nebuď nebuď na ni tolik přísná. Zvlášť dneska."
Vypila sem si svůj čaj. Pak sem jen tak seděla a povidala si s rodiči o našem novém domově. Dozvěděla sem se akorát, že budeme bydlet v centru. A že to budu mít blízko do školy.  Víc sem z nich nevypáčila. Prý je to překvapení. Tak sem to vzdala. Do odletu zbývala ještě hodina, a tak sem se šla naposledy projít po našem paláci. Procházela sem se po venkovní chodbě s výhledem na jezero. Procházela jsem po schodišti s obrazy všech významných osob. Jako vždy sem se zastavila u obrazu bývalé královny a senátorky Padmé Amidaly. Uchvacovala mě její krása. Hnědé lesklé vlasy, krásné oči. Podle všech co mě vedle jejího obrazu viděli, jsem jí podobná. Přála bych si ji potkat, ikdyž je to nemožné. Zemřela před 50 lety při porodu. Nikdo nevěděl s kým, nikdo nevěděl koho. Ani já. Ale jestliže někde žije její potomek, ráda bych ho potkala. Jistě, už mě napadlo že bych to mohla být já. Padmé Amidala mohla být moje babička. Je to blbost, ale stále je tu nějaká šance.
  Pokračovala jsem v cestě. Už zbývala tak půlhodinka, a tak sem zamířila do kuchyně. Tady sem byla jen párkrát. Byl tu klid, jenom Mína tu myla nádobí. Usmála se když mě viděla.
,,Potřebujete něco?" Zeptala se.
,,Mohla bych dostat kousek tý tvojí úžasný buchty na cestu?" Zeptala sem se s výrazem andílka. Mína vypla vodu a otřepala si ruce.
,,Ale jistě. Počkejte tady, dojdu pro ni." Řekla a odešla. Posadila sem se na židli, která byla volná a čekala sem.
  Vrátila se s boxíkem, ve kterém byla buchta. Moje oblíbená. Mína strašně dobře peče. Seskočila sem ze židle a vzala si od ní boxík.
,,Děkuju Míno. Za všechno. Budeš mi chybět."
Objala mě a dala mi pusu na čelo.
,,Ty mě taky holka. Ty mě taky." Pak mě pustila.
,,Už bys měla běžet." Řekla a utřela si z oka slzu.
,,Měj se dobře." Řekla jsem ještě a vyšla z kuchyně. Zamířila jsem rovnou k hangárům. Mamka s tátou už nastupovali do lodi. Doběhla sem je a naskočila. Sedla jsem si k nim. Boxík s buchtama sem si položila do klína a pozorovala sem, jak naše sídlo mizí v dáli. Čeká mě nový život, pomyslela jsem si a zavřela oči. Ucítila jsem, jak mi po tváři ztéká slza. Jediná symbolická slza. Utřela jsem si ji rukou, načež mamka nesouhlasně zamlaskala. Chtěla aby ze mě vyrostla způsobná dívka, abych jednou zastupovala Naboo se ctí. Ale to sem v plánu neměla. Chtěla jsem se zapojit do povstání proti Prvnímu řádu. Ale nikomu sem to nikdy neřekla. Nikomu.
  Cesta trvala tak dvě a půl hodiny. Nijak mě to nebavilo. Snědla jsem kousek buchty. Když jsme se blížili, už sem se neudržela a vyběhla k oknu. Sledovala jsem město. Bylo obří. A svím způsobem i krásný. Ale ne tak, jako Jezerní kraj.
  Dorazili jsme do centra. Loď přistála v jednom hangáru a já nedočkavě vyskočila ven. Vyběhla jsem k okraji hangárů a zklamaně jsem se rozhlídla. Nijak mě to neohromilo. Z výšky to vypadalo líp.
,,Kier" houkla na mě mamka. Otočila jsem se a přiběhla za ní. Spolu jsme se vypravili jedním východem ven. Prošlu sme proskleným tunelem. Pod náma byl parčík! Aspoň něco bylo super. Došli jsme až před vysokou moderní budovu. To co ztratila na půdorysu, dohnala na výšce. Ohromeně jsem zírala nahoru.
,,A to je celý naše?" Zeptala jsem se.
,,Jistě. Máš pokoj uprostřed, takže máš hezký vyhled, ale zároveň to nemáš daleko dolů." Odpověděl mi táta. Usmála jsem se.
   Počkala jsem, až otevřou dveře a vtrhla jsem dovnitř. Byla tu místnost velká asi jako naše stará jídelna. A uprostřed byla fontánka! Přiběhla jsem k ní. Otočila sem se na rodiče. Oči mi zářily nadšením.
,,To je hustý." Řekla jsem. Mamka protočila oči. Nemá ráda když tohle slovo používám. Táa se podíval do papíru co držel v ruce.
,,Tvůj pokoj má číslo....167 a je v 8 patře." Řekla já vystartovala po schodech nahorů. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedum. Už jenom jedno patro. Doběhla jsem a zastavila se, abych se vydýchala. Byly tu dvoje dveře. Otevřela jsem ty, na kterých bylo číslo 167. Vešla jsem dovnitř a moje nadšení opadlo. Vždyť ne to menší než můj starej pokoj! To se tu mám umačkat. Byla jsem uražená. Tak oni mě přestěhujou do města, a ani pokoj nemám větší. Rozhledla jsem se. Už sem tu měla postel, skříň a stůl. Všechno úplně nové. Stůl jesm měla pod oknem. Byly tu taky dvoje dveře. Vešla jsem do jedněch. Ty vedly do koupelny. Byla tu menší vana, umyvadlo a dveře na záchod. A druhý dveře mě potěšily. Vedly na balkón. Balkón jsem předtím neměla, nebyl třeba. Měla jsem výhled na ten parčík! Byl sice směšně mrňavej, ale bylo tu jezírko a pár stromů. Zřejmě jediná dostupná příroda.
  Sedla jesm si na prázdnou postel. Někdo mi přines tašku, a tak sem si vyndala blok a šla si na balkon kreslit. Po chvíli se konečně ukázali stěhováci. Přinesli můj nábytek. Řekla jsem jim, kam co chci. Pak se vrátili pro krabice s míma věcma. Takže už mě tu nepotřebujou, super. Vzala jsem blok a seběhla dolů. Na zahradu. Byla tu lavička pod rozkvetlým Medyzovníkem. Cestička ze štěrku. Došla jsem až k rybníčku. Posadlia jsem se k němu a podívala se dovnitř. Plavaly tam barevné rybyčky a 4 tuzilsští krokodýlci. Nikdy sem je neviděla naživo. Jsou světle růžoví nebo tyrkyskoví. Nemají ostré zuby a na zádech mají dlouhou ploutev se závojem.
  Začala jsem si jednoho kreslit, když najednou jiný vylezl na břeh a varazil ke mě. Nebála jsem se ho, a natáhla k němu ruku. Nachvilku zaváhal, ale pak se odvážil mě očuchat. Šťastně vypískl a vlezl mi do klína. Trochu sem se lekla. Stočil se do klubíčka a začal spokojeně vrnět. Bylonto tak rozomilí. Všimla sem si, že má na hlavě černou čárku. Poznavací znamení. Budu mu říkat Domino.
  Dokud na mě bude ležet, nemůžu kreslit. Ale to nevadí. Hladila jsem ho po hlaďoučlých šupinkách. Blaženě zavřel oči. Relaxovala jsem. Rozhlížela se kolem. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Po chvíli se mi podařilo dosáhnout stavu naprostého klidu. Nemyslela jsem na nic. Nanednou mi přišlo, že nejsem sama. Jakoby.....jakoby se o moje vědomí otřelo cizí vědomí. Zděšeně jsem otevřela oči. Domino podrážděně zavrčel a vklouznul zpátky do vody. 
  Srdce mi silně bušilo. Rychle jsem dýchala. Co to bylo? Co se to stalo? Pomalu sem se uklidňovala. Vzala sem skicák a běžela do pokoje. Podívala sem se na sebe do zrcadla. Všechno bylo v pořádku. Měla jsem trochu rozcuchaný vlasy a mázlou rtěnku. Ale oči. Oni trošinku zářily. Promnula jsem si je. Pořád zářily. Bylo to nenápdaný ale bylo to dovela vidět. Co budu dělat? Jak tohle vysvětlím. O tom co se stalo nikomu neřeknu. Po chvíli mi přišlo, že se moje oči vrací do normálu. Paráda. Měla jsem hlad. Šla jsem dolů. Vůbec nevim kde máme jídelnu, a tak sem prostě zkusila 3 patro. Bingo! Nikdo tu nebyl. Zkontrolovala jsem čas. Za chvíli bude poledne.
   Vrátila jsem se do pokoje a začala si vybalovat věci z krabic. Oblečení přijde do skříně a šuplíků. Knížky sem naskládala do police nad postelí. Všechny svoje bloky a skicáky sem dala do šuplíků ve stole. Moje nejlepší obrázky sem si pověsila všude po stěně. A na čestný místo sem si dala obrázek mámy a táty. A vedle dveří na balkon sem si pověsila skicu obrazu Padmé Amidaly. Nakreslila sem její obraz.
  Když sem byla hotová se zabydlováním, šla sem znovu zkontrolovat jídelnu. Byla tam naše nová služebná. Připravovala talíře.
,,Dobrý den. Já jsem Kiera Organa." Řekla jsem a podala jí ruku. Otočila se na mě a zadívala se na mě nevěrícným pohledem.
,,Já vim kdo ste." Odsekla. Zase sem ruku stáhla. Nebyla moc milá.
,,Jak ti mám říkat?" Zeptala sem se.
,,Slečna Magdalena" odpověděla mi a dál se věnovala svím povinostem. Tak sem odešla. Doufám, že moje komorná bude milejší. Zajmalo by mě, kde bydlí rodiče. Zapoměla sem se jich zeptat než sem vystřelila do svího pokoje.
  Došla sem dolů a posadila se k fontánce. Tenhle den je na nic. Navíc sem nemohla jít ven, protože za chvíli bude oběd. Seděla sem u fontánky, zaposlouchaná do jejíjo zvuku. Nejradši bych zase zkusila meditovat, ale po tom co se dnes stalo mám strach. Co když to byl ten Kylo Ren. Povídá se o něm, že dokáže číst myšlenky a tak. Při tom pomyšlení sem se otřásla. Na, to nebyl on. Věřila tomu. Možná, kdyby to znovu zkusila, zjistila by co to bylo. Ale asi zítra. Dneska ne. Nebo možná...
,,Oběd" ozvalo se z repráku v rohu místnosti. Vyrazila sem tedy do 3 patra. Byla sem tu první, a tak sem si vybrala místo co se mi líbilo a sedla si. Během chvilky přišli i rodiče. Probírali něco ohledně oken. Oba si sedli a Magda přinesla jídlo. Když zase odešla, zeptala sem se.
,,Kolik tu máme personálu?"
,,Jenom slečnu Magdalénu." Odpověděl mi táta. Zaskočilo mi sousto. Nakonec sem ho vykašlala. Jenom ji? To jako nemám ani osobní komornou? A navíc ta magdaléna je otravná. To si radši budu mejt vlasy sama, než aby mi je myla ona. Tak to se mi tu vůbec nelíbí.
,,A co škola? Už mi o ní něco řeknete?" Teď se zase ujala slova mamka.
,,Nabooská planetární škola. Nejlepší."
Teď sem začínala mít pocit, že na mě ušili boudu. Vždyť to není ani soukromá škola! Takže: sebrali mi zahrady, mám mrňavej pokoj, nemám osobní komornou a ani ta škola není soukromá? Mám pocit že mi chtěj zrujnovat život.
,,Ale notak zlatíčko. Potkáš nový lidi, a třeba si konečně najdeš kamarády!" Řekla šťastně mamka. Asi má pravdu. Zatřepala sem hlavou. Chovám se jak rozmazlený děcko. Noták. Nevim jak špatný to je, nemůžu to odsuzovat. Třeba starat se sama o sebe bude zábava. A najít si kamarády, to sem přece chtěla celej život. Jenom sem si to nechtěla přiznat. A ten pokoj zas o tolik menší není. A zahrady, můžeme tam kdykoliv na dovolenou. Najedli sme se a já šla rovnou do pokoje. Vzala sem si menší tašku a blok. Urovnala si vlasy a zase sešla dolů. Chci se trochu porozhlédnout po okolí. Nikdo mě tu nedrží, přeci jenom mi bylo minulý týden 14, už nejsem malá.
  Vyšla sem z domu na ulici. Překvapivě tu byl pás trávníku, na kterém rostly barevné květiny. Prošla jsem na konec té ulice. Bylo tu liduprázdno. Ale když sem zahla za roh, všechno se změnilo. Bylo tu hromady lidí. Nesjpíš tradyční každoroční trh. Vzala sem si s sebou pár kreditů, třeba si i něco koupim. Na ttzích jsem už byla, ale vždycky s rodiči. Teď jsem prakticky poprvé sama venku. Je to zvláštní pocit, ale úžasný. Procházela sem se uličkami. Koupila sem si náramek se znakem republiky. Jenom tak. Když sem prošla celý náměstí, vydala sem se jinou uličkou dál. Cestu sem si pamatovala.
  Ulice do které sem vlezla, byla docela temná. Já se tmy ale nebojím a tak sem šla dál. Jediný co mě děsilo bylo to, že v tý tmě můžou být lidi a nebo jiný bytost. Trochu sem zrychlila. Pak semsi uvědomila, že je to slepá ulička. Tak sem se otočila a ztuhla. Cestu pryč mi blokovali 4 vysoký kluci. Byli staší než já, a očividně hodně chudý. Ten nejvyšší vystoupil dopředu.
,,Ale ale holčičko. Copak tu děláš. Nemyslíš že je tu trochu nebezpečno?" Řekl mi a ostatní se zasmáli. Rozhodla sem se působit sebevědomě.
,,Nojo, se mnou není nikde bezpečno." Řekla sem jakoby nic. Dalo mi to dost práce. Ale přetvařivání byla jedna z věcí, na kterých moje maminka trvala abych uměla. Jeden kluk se zatvářil trochu vyděšené, ale ostatní se dali do smíchu. To sem tak vtipná? Pomyslela jsem si.
,,Jó, a co bys nám tak chtěla udělat holčicko?"
Mrkla sem na něj.
,,Jmenuju se Kéra" opravila sem ho.
,,Á taknpardón, Kéro. Copak bys nam chtěla udělat hm?" Zeptal se zase.
Soucitně sem se na něj podívala. Už to nebyla tak úplně přetvářka, ja si z nich fakt začínala dělat srandu.
,,Unudim tě k smrti kecama o polityce." Řekla sem a vyrazila proti nim, jako by tam vůbec nebyli. A to sem neméla dělat, protože mě obklíčili.
,,Seš v pasti Kéřičko. Naval všechny prachy co máš. " vytáhl kudlu. Dostala jsem strach, ale nedala sem na sobě nic znát.
,,Fajn. Dám ti je, ale něco za něco. Když ti je dám." Zhluboka sem se nadechla. Fakt to hodlám udělat? ,, Budeš ty mě musedt dát pusu. A pořádnou. Jinak nic nebude."  Pane bože. Tohle dopadne špatně. Ten kluk se zatvářil znechuceně a překvapeně.
,,Tak co jak to bude zlato?" Zeptala sem se a u toho svůdně zamrkala. Bože tohle je šílený. Proč to dělám? Namířil na mě svoji kudlu. Ruka se mu třásla a jeho kumpáni se mohli vzadu potrhat smíchy.
,,Dej mi ty prachy a zmiz." Sykl. Usmála sem se na něj, přišla blíž a jeho kudlu jednoduše odklonila stranou. Ti vzadu ztichli a čekali co bude. Srdce mi bušlo až v krku. ale šla jsem dál. Došla jsem až k něma a pohladila ho po obličeji. Fuj, to je nechutný. Podívala sem se mu do očí a dala si zalezet, aby v nich bylo dost svůdnosti.
,,Notak zlato, jedna pusa a všechny mí prachy sou tvoje." Řekla sem polohlasně. Ti vzadu začali skandovat.
,, Alex! Alex! Alex!"
V očích měl strach. Nevim z čeho, ale ocividně všechno fungovalo tak jak mělo.
,,Noták" zašeptala sem a přiblížila svoji hlavu k té jeho. Bože tohle je špatný. Pud sebwzáchovy mu říkal ať zdrham pryč, ale ja to chtěla uhrát až dokonce. Jestli ki to vyjde, už se ke mě nikdy nepřiblíží.
  Nakonec se odhodlal a dal mi krátkou pusu. Malem sem se pozvracela, tak to bylo nechutný. Ale místo toho sem se jen zamračila a dala mu facku.
,,Líbáš hůř než ten bezďák za našim barákem" řekl sem povýšeně.
,,Ooooooohhh" ti vzadu na to. Setřela tě malá holka, museli si myslet. Vytahla sem z kapsy pár kreditý a hodila je po něm. Pak sem se otočila a odkráčela pryč. Ten kluk se za mnou jenom díval. Sem si jistá že teď se mi bude vyhýbat velikým obloukem. Když sem zmizela za náměstícko, utíkala sem naši ulicí až domů, vyběhla sem schody a zhroutila se na postel. Teď byl čas na všechny ostatní emoce. Co. To. Sakra. Bylo?! Zachovala sen se jako každá správná děvka. Ikdž sem se v životě nelíbala ani s nikym nic neměla, věděla sem co dělat. Jak?? To sem tak dobrá lhářka. Možná. Možná že dokud budu žít ve městě, budu moct lhát a podvádět pořád. Přidám se k mafii nebo jenom k místnímu podsvětí a budu škidit prvnímu řádu kde se dá.
  Plížila sem se ulicí s dýkou v ruce a sledovala svůj cíl. Toho muže už sem sledovala dva dny. Potichu sem se k němu přibližovala. Najednou se zastavil a já vklouzla do stínu. On pokračoval a já se rozhodla. Teď! Vyplížila sem se a přiblížila k muži. Vrazila sem mu kudli do zad, pak ji vytáhla a ješě jednou mu ji vrazila do srdce. Padl mrtvý k zemi. Skvěle. Schovala sem dýku zpět do pouzdra na noze a klekla si k němu. Začala sem mu prohledávat kapsy. Konečně sem našla co sem hledala. Jeho kreditku. Stoupla sem si že půjdu, když sem si něco uvědomila. Stáhla sem mu kapuci z hlavy a zalapala po dechu. Ustoupila sem o několik kroků zpátky. Nebyl to nikdo jiný než Alan Organa, můj otec.
  S trhnutím sem se probudila. Ležele sem na postely, pořád v oblečení. Venku se stmívalo. Ach bože, byl to jenom sen. Ne. Tohle nikdy neudělám. Budu dobrá. Ještě sem pár minut ležela na posteli, když se ozvalo ,,Večeře" a tak sem šla do jídelny. Povečeřeli sme v tichosti a já se pak šla naložit do vany. Nalila sem si tam levandrový extrakt. Poprvé sem si sama učesala vlasy. Trvalo mi to snad celou věčnost, a to sem je neměla ani zacuchaný. Zapletla sem si copánky. Byla to čirá katastrofa. No nic, byl to první pokus. Oblekla sem se do pižama a vlezla do postele. Ne, tak ne. Zase sem vylezla, zapla si stolní lampičku a zhasla světlo. Na tohle si budu muset zvykat. Vlezla sem do postele a vypla stolní lampičku.
  Ráno sem zase probudila s východem slunce. Fajn, zítra jdu do školy. Vstala sem s tím, že mám oblečení přiravený v koupelně. Nic tam nebylo. Ajo. Šla sem zpatky do pokoje a otevřela skříň. Nakonec sem si vybrala světle modrou tuniku s bílými flitry a bílý kalhoty. Vlasy sem si učesala. Nevypadalo to dobře ale zítra už to snad bude lepší. Seběhla sem dolů. Už sem zjistila kde je obývák. Zašla sem tak a pustila si tv. Nic zajmavého; První řád ovládl novou planetu, zemřel senátor z Devanonu, další "teroristické útoky" a tak dále. Po snídani sme vyrazili do města. Když sme procházeli jednou ulicí, všimla sem si vzadu na kontejnerech Alexe a jeho party. Výsměšně sem se na něj podívala a on mě probodl nenávistným pohledem. Prošli jsme snad celé město, nakoupili tunu všemožnejch zbytečnejch věcí. Ale koupili mi novou sadu pláten a barvy. Takže to zas tak hrozný nebylo. Naobědvali sme se v jedný restauraci a  courali po městě až do večera. Usla sem prakticky hnedka, dnešek mě zmohl. Ale už se mi podařily lepší copánky, mamka mi ukázala jak na to.
  Probudila sem se do nového dne s pocitem, že se dneska stane něco zásadního pro můj život. Vylezla Sem z postele. Rozhodla sem se pro zelenou tuniku s krátkými rukávy a květinami. A růžovou sukeň. Na hlavu sem si dala čelenku s květinami. Skontrolovala sem svůj vzhled v zrcadle. Ale něco tomu chybělo. No ovšem! Náhrdelník po matce! Sundala sem si ho předevčírem když sem šla sama do města. Vyhrabala sem ho ze šuplíku a navlékla. Teď to bylo teprv dokonalý. Do tašky sem si dala blok, pastelky a platdestičku. Sešla sem dolů. Do obýváku. Ale když sem byla v pùli  esty, svolala nás Magda na snídani. Bylo 7:45. Škola mi začíná v 8, a měli sme ji 5 min. cesty od domu. Sedla sem si ke stolu a nasypala si cerálie do misky. Přišla mamka a usmála se na mě.
,,Dneska ti to moc sluší sluníčko." Taky sem se usmála. Mamka si sedla a vzala si k snídani toust.
,,Jestli chceš, dneska tě vezmu do školy vautem." Přišel tata. Byla sem ráda, nechtěla bych potkat Alexe a jeho kumpány. Přikývla sem. Po snídani sem naskočila do tátova vznášedla značky Vaut. Svezl mě před školu.
,,Ahoj." Řekla sem mu a vykročila vstříc nové zkušenosti. Nebyla sem moc sociální typ, tak sem si postě sedla na volné místo a vytáhla blok. Taky sem ráda navrhovala šaty. Když nebylo nic zajmavého poblíž.
  Po chvíli sem ucítila nutkání zvednout hlavu. Do třídy přišla dívka. Byla docela vysoká, opálená a měla blond vlasy. Bylo na ní něco divného. Asi si všimla že se na ni koukám, tak sem to nechala plavat a dál sem se věnovala šatům.
,,Ahoj. Nejsem moc dobrá v seznamování. Já jsem Isabell."
Překvapeně sem se na ni podívala. To mluví na mě?
,,řekla sme něco špatně?" Zeptala se.
,,Ne, v pohodě. Jenom.." nadechla sem se.
,,všchni tu mají kamarády. Já sem z druhé strany naboo, nikoho tu neznám. Myslela sem, že mluvís na někoho jiného. Ja jsem Kiera."
,,Hmm. Ja sem z Jakku." Pak sme si povídaly o všemožnych věcech. Zjistila sem, že byla otrok. Ve spoutě věcí sme se schodly ale na jedné ne. A to, že ona podporovala První řád a já Republiku.
,,Můžu se podívat na tvůj blok?" Zeptala se mě. Podala sem jí ho. Prolistovala ho.
,,Hezky kreslíš." Pak mi ho podala zpátky a šáhla pro něco do tašky. Vyndala taky blok.
,,Ty taky ráda kreslíš?" Zeptala sem se.
,,jo," rozzářeně se podívala. Podávala mi ho. Prohlédla sem si ho. Měla tam spousty skic jediů. Ale s cervenými meči. A měli masky. Vypadali jako Kylo Ren. Většina. Její skicy byla hodně temné a casto používala černou. Opravdu měla ráda První řád. Bylo vidět, že neměla jednoduchej život. Už sem jí je chtěla pochválit, když se zazvonilo. Sedla si ke mně. Přišla učitelka. Zase nás rozsadila. Pak nás vyzvala k tabuli, jelikož sme byly nové. Byla sem nervózní, a tak začala Isa.
,,Jmenuji se Isabell." Řekla. Učitelka ji hned přerušila.
,,Přijmení?" Zeptala se a Isa sklopila pohled k zemi. Ona žadné nemá. Rozhodla sem se zakročit.
,,Ripper." Odpověděla sem za ni. Usmála se na mě. Ocividně se s tím smířila.
,,Ráda poslouchám hudbu a kreslím. Jsem jedinácek." Dodala.
,,Já sem Kiera Organa." Ve trídě to zašmělo.
,,Ráda kreslím a taky sem jedináček." To učitelce stačilo.
,,Dobrá děvčata sedněte si." Řekla. Posadily sme se na svoje nová místa. Seděla sem vedla dost otravnýho kluka. Jmenoval se Pale Piloter. Nebyl nic moc, zato Isa měla větsí štěstí. Seděla s docela roztomilim klukem. Řekla bych, že se zamilovala.
  Po skončení školy sem jí nabídla, jestlj nechce k nám domů. Řekla, že se musí domluvit s rodiči.
,,Tak třeba zítra řekla sem." S tím sme se rozloučily a každá sme si sly po svím.
Zítra k nám opravdu přišla. Byla naprosto ohromená velikostí našeho baráku. A strašně se jí líbil můj pokoj. Nejvíc ktesba Padmé Amidaly. Fakt sme byly schopný tam půl hodiny sedět a rozplívat se nad její krásou.
  Celý týden proběhl v pohodě. Až v pondělí se stalo něco nečekanýho.
  Seděli sme si takhle v lavici, byla normální hodina. Musim uznat že sem trošku usínala, nebavilo mě to. Ale najednou sem zpozorněla. Nevim co to bylo, ale najednou se otevřely dveře a dovnitř si to nakráčel podivný muž v masce. Vyl celý v černym. Nebylo o tom pochyb. Kylo ren. Dostala sem ztrach. Zato Isa byla jako u vytržení. Ucitelka se mírně uklonila. Tahle škola Spadá pod První řád? Ja věděla proč sem nechci. Kylo ren se rozhlédl po třídě. Nebo to tam aspoň vypadalo. Pak na mě ukázal. Zmrzla sem.
,,Ty. Poď se mnou." Řekl. Nevim jak, ale nemohla sem mu odporovat. Zvedla sem se a šla za ním na chodbu. Cestou sem zachytila Isin pohled. Byl plný zklamání. Proč si nevybral ji? Obě bychom byly radši, ona ho uctívala a já nesnášela. Když sem se otřepala z počátečního ztrachu, nabyla sem zpět své sebevědomí.
,,Já se nechci přidat k Prvnímu řádu." Řekla sem. Tak nějak sem si dala dohromady že kvůli tomu přišel. Na chvíli se zarazil. Asi to nečekal.
,,Proč ne?"
,,Protože se mi nelíbí parta e ehm chodících po galaxii v maskách. " řekla sem mu. A najednou sem se začala dusit. Nemohla sem dýchat.
,,Podvol se!"
,,Nikdy." Řekla sem. Pustil mě. Zhluboka sem se nadechla toho lahodného vzduchu. Najednou sem se otočila. Co to bylo, to nedělám já!
,,Buďto se podvolíš, nebo zničim všechno co máš ráda." Na jazyku mě přistála kousava poznamka, a ja ji nehodlala nechat nevyrčenou.
,,To si stejně jednou zničim sama. A to je přesně to o čem mluvim! Všechno vždycky musíte-" schodil mě na zem. Pak sem začala levitovat a postavila se na nohy. Ja věděla že je to nějakej čaroděj! Něco mě postrčilo ke dveřim do třídy. Asi pochopil že ho nehodlám podporovat. Vešla swm do třídy a výtězoslavně sem se podívala na Isu. Očividně byla pořád naprdnutá ze si nevybral ji, ale když viděla ze se vracim, svitla jí naděje. Pak ji Ren pokynul aby šla s ním. Nadšeně vypískla a šla. Mě klesla nalada. Podle toho co sem věděla se moc dlouho přemlouvat nenechá. Cekala sem až se vrátí, ale to se nestalo. Byla sem nervórní. To ji jako odvlekli sebou? Byla sem smutná.
  Doma si toho rodiče asi vsimli, protože se mě mamka zeptala co se děje. Dala sem se do breku a všechno jim to řekla. Že u nás byl Kylo ren a že odvedl Isu. Se spánkem přišel klid. Když sem ji rano neviděla ve škole, ani den nato, rozhodla sem se jednat. Začínala sem mít zlost. Jak se ke mě mohla jen tak otocit zády! Tohle jí nedaruju. Když oba se může přidat k Prvnímu řádu, tak já můžu k Odboji. Rodičům sem nic neřekla. Mamka by mě zabila kdyby zjistila, že se s nimi chci potloukat a vystavovat se tak nebezpečí. A tak sem si prostě sbalila malou tašku, do ktery sem dala jenom tablet, blok, tužky, nahrdelník po mamce a svoji dýku. Tu mi natajňačku dal náš byvalý zahradník. Než zemřel. Potřebuju nějakou zbraň. A taky kredity. Za prví je blaznovství někam jít bez peněz a za druhý, způsob jak sem chtěla najít zakladnu to vyžadoval. Rodičům sem řekla že si jdu kreslit do parku. Misto toho sem se vydala k temné uličce. Po chvíli hledaní sem ho našla. Přehraboval se v popelnici. Potichu sem se k němu přiblížila.
,,Alexi." Řekla sem. Neuvěřitelně se lekl a o pár kroků ustoupil.
,,Co tu chceš děvko?" Zeptal se trochu vyděšeně. Vytahla sem z kapsy 30 kreditů.
,,Nechceš si trošku přividělat?"  Okamžitě ustoupil dál.
,,Drž se ode mě dál."
,,Ne. Tentokrát chci jen informaci." Natahla sem ruku s kredity. Přišel trochu blíž.
,,Tak co?" Zeptal se. Naklonila sem se k němu, a on ucukl. Naznačila sem mu, že to je tajný a tak se zase trošinku naklonil.
,,Chci vědět kde je základna odboje." Řekla sem tak potichu, jak to jen šlo. Zatvařl se jakoze nic neví, ale jeho oči mluvily za vše.
,,Jak to mám asi vědět?"
,,Nemysli si, viděla sem tvůj náhrdelník. Takový nosí jen lidi z odboje. Chci se k vám přidat." Zatvářil se, že mi nevěří.
,,Tak fajn. Dovedu tě tam, ale ty budeš mít celou cestu zavazaný oči. Naše vůdkyně pak rozhodne." Mávnul rukou. Moc sem mu nevěřila, ale přikývla sem. Dala sem mu kredity. Pak mi zavazal oči nějakým hadrem a hrubě mě chytil za ruku. A pak sme vykročili. Zezačatku swm šla pomalu, ale pak už sem si byla jistější. Šli sme snad nekonečně dlouho, když se nakonec zastavil.
,,Už sme tady?" Zeptala sem se.
,,Ne." Zavrčel. Pak se ozval jiný hlas. Byl příjemný na poslech.
,,Ahoj Alexi. Kdo to je?" Zeptal se ten neznamý.
,,Organovic holka. Chce mluvit s velitelkou."
,,A proč má zavázaný oči?"
,,Protože jí nevěřim." Řek Alex.
,,Fajn. Můžes jít, já ji dovedu." Řekl ten Milý hlas. Slyšela sem, jak jde Alex pryč. Neznamý mě jemě chytil za ruku. A já šla. Věřila sem mu mnohem víc než Alexovi.
,,Proč se chceš přidat k odboji?" Zeptal sem.
,,Protože mě zradila kamarádka. A taky je to správný, bojovat za svobodu." Rekla sem. Chvíli sme šli potichu, než se zeptal.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Kiera."
,,Kolik ti je?"
,,14."
,,Hmm." On na to. Teď byla řada na mě vyslýchat. Ten kluk se mi zamlouval.
,,A ty?"
,,Ja jsem Gabriel."
,,A kolik ti je?"
,,16." 16. Je o dva roky starší.
,,A proč ty seš u Odboje?" Nemohla sem tu otázku zadržet. Nadechl se.
,,První řád mi zabil rodiče." Řekl sklesle. Bylo mi ho líto. Zbatek cesty sme bylj zticha. Zrovna sem přemyšlela jak asi vypadá, když sem najednou zakopla. Můj pád se ovšem zarazil o něčí tělo. Všimla sem si, že už mě Gab nedrží za ruku. Místo toho mě ted se vší svou jemnostì přidržoval, abych nespadla. Trošku mi sklouzl hadr co sem měla na očích, a ja viděla světlo. Chvíli mě jen tak držel. Bylo to divný, ale cítila sem se bezpečně. Pak se vzpamatovala a postavil mě na zem.
,,Promiň, zapoměl sem tě varovat že tu je schod."
,,To nic." Natahla sem ruku, že sem jako připravená pokračovat. Nechytil mě. Přišlo mi, že poodešel.
,,Gabriele?" Zeptala sem se. Najednou světlo trochu pohaslo. Gab zase přišel blíž. Ucítila sem, jak mi pomalu a s opatrností mi sundává hadr z hlavy. Pak sem pochopila, proč vypnul některý světla. I tak mě to trosku praštilo do očí. Ale pak se objevil stín. Vzhlédla sem. Přede mnou stál vysoký kluk. Měl krátce střižené blond vlasy, černé oči a bundu se znakem Odboje. Byl tak krásný. Cítila sem jak rudnu.
,,Můžeme jít?" Zeptal se. Přikývla sem. Vydala sem se za ním. Byl tak o dvě hlavy vyšší než já.
Po chvíli sme dorazili k velkým kovovým dveřím. Namačkal na zamku nějaký kód a já se otočila, aby to nevypadalo že sem špión. Dveře se se zasyčením otevřely. Vešli sme spolu dovnitř. Prakticky hned za dveřmi postavála skupinka tří lidí kteří se o něcem asi hádali. Jedna z nich byla holka. Měla hnědý vlasy vzadu svazaný do tří malích drdolků. Druhy z nich měl tmavou barvu pleti. A ten třetí měl hnědý krátký vlasy. Vypadal jako pilot. Ta holka si nás všimla. Všichni tři k nám přišli.
,,Kdo to je?" Zeptala se ta holka.
,,Ja sem Kiera. Kiera Organa." Řekla sem. Ten hnědovlasý se na mě podíval.
,,Těší mě. Ja jsem Poe Dameron." Potřasl mi rukou.
,,Ja sem Rey." Řekla ta holka.
,,Já Finn." Řekl ten třetí.
,,Moc ráda vás poznávám. Ráda bych se k vám pridala, myslím k Odboji."
Poe s Finnem se na sebe podívali.
,,Tak jo, vezmeme tě za generálkou." Řekl Poe. Vyrazili sme. Gab zůstal stát.
,,Ty nejdeš?" Zeptala sem se.
,,Ne. Musim se vratit k povinostem." Prikývla sem. Doufám že ho brzo zase potkám.
  Cestou sem se dychtivě vyptavala na všemožné otázky, a oni mi na ně odpovídali. Dorazili sme k nějakym dalším dveřím. Poe tam strčil kartu a oni se otevřely. Bylo to nějaky velitelství, asi.
,,Počkejte tu." Řekl a šel dovnitř. Potom sem si všimla věci co visela u Reyna boku. To byl světelny meč!
,,Ty seš jedi?!" Vyhrkla sem. Podivně se na mě zatvářila.
,,No....ne tak úplně." Odpověděla mi. Ale i tak. Byla jedi! Ja věřila že jednou nějakého potkám!
,,Můžu si tě pak někdy nakreslit?" Zeptala sem se. Rey s Finnem po sobě hodili nechapavé pohledy, ale to už se k nám blížili Poe s nějakou ženou. Prohlédla si mě.
,,Kiero, tohle je generálka Leia Solo." Leia?! Ta Leia?! To nebylo možný!
,,J-já jsem Kiera Organa, těší mě." Řekla sem. Překvapeně se na mě podívala. Pak mk podala levou ruku. Proč levou? Podala sem jí taky levou, a při tom se mi nešikovně schrnul rukáv. Odhalil tak mou jizvu na zápěstí. Leia zalapala po dech, tak sem rukáv zase vratila zpět. Asi ji vyděsilo že už mam jizvu.
,,Ale to ni. Mam ji od narození." Řekla sem. Nevim proč. Dívala se na mě takovim zvlašnim pohledem. Byla sem z něj nervózní.
,,Tak jo. Ještě nevim co bys tu mohla dělat, ale něco se určitě najde." Řekla mi. Takže mě vzali! Jupí!
,,Jak to budeš mít? Budeš tu pořád, nebo jenom obča?"
,,Asi jenom občas, nechci aby někdo něco tušil." A s tím mě něco napadlo.
,,Mohla bych vám dělat Špióna. Jelikož se budu pořád pohybovat venku, mohla bych nosit informace."
,,Skvělí. Jak dlouho se zdržíš dneska?" Zeptala se Leia.
,,Asi ješě hodinu nebo dvě. Musim bejt doma do 7." S tím sme se rozešli. Rey se nabídla že mi ukáže základnu. Nadšeně sem souhlasila. Ukázala mi hangáry, jídelnu, relaxační místnost a spoustu dalšího. Zrovna sme procházeli jednou chodbou a Rey něco povídala o skladu zbraní, když sem si všimla Gabriela. Byl v jedný postraní uličce a nes jakousi bednu. Usmál se na mě a já mu zamávala. Pak už nebyl čas.
  Když se blížilo půl 7, doprovodila mě Rey k zadnímu východu. Byl to ten, kterim sem přišla. Čekal u něj Gabriel.
,,Já ji doprovodím." Řekl. Rey se rozloučila a odešla.
,,Takže budeš bojovat s náma proti Prvnímu řádu?" Zeptal se mě.
,,Jo. Ale vadími že tu nemůžu zůstat." Řekla sem smutně.
,,To je škoda." Řekl. Bylo vidět, že mu to trošku vadí. Celo cestu sme si povídali. Byl moc milej. Když už sme byli v jedný uličce ústící na ulici, chytil mě za ruku. Nězně. Dlouze se na mě zadíval. Zase sem musela být jak rajče.
,,Máš krásný oči Kier." Řekl mi. Pak mě pustil.
,,Měj se dobře a dej na sebe pozor"řekl.
,,Jo, ty taky." Jeden další pohled a pak už zmizel v uličce. Došla sem na náměstícko a domů.
  Vešer než sem usla, myslela sem na Gabriela. Asi sem se do něj zamilovala. A navíc. On do mě asi taky.
  Ráno měla u snídaně dobrou náladu. Mamka byla ráda a tak se neptala. Isa pořád chyběla. A tak mi nezbívalo nic jinyho než se bavit s Palem! Iso, za tohle tě budu nenávidět celwj život. Pale furt mele o tom jak jednou bude generál Prvního řádu, jak zničí povstalce a takovy keci. Neposlouchala sem ho. Myslela sem na Gabriela. Po škole sem hned zamířila k základně. V uličce už na mě čekal. Tatovi sem napsala že se jdu podívat na vystavu do galerie.
  Na základně bylo všechno fajn. Zatím sem byla nová, a tak sem se mohla pár dní jenom tak potloukat kolem. Ale ja nechtěla, a tak mě Rey vzala do skladu zbraní. Skoro celý odpoledne sem jim pomáhala čistit blastery. Byla to zabava. Byla sem tam asi jediná koho to bavilo. Ja ai skutečně užívala to, že můžu něco dělat pro Odboj. A tím sem trošku nakopla ostatní. Bavili sme se. Teda spíš sem vyzvídala všemožný věci. Nejvíc mě baví hystorky. Takže mi odpoledne uteklo jako voda a ja zas musela domů. Byla sem smutná že nemůžu víc času trávit s Gabrielem, ale aspoň ty chvilky co mě doprovázel tam a zpátky.
  Tak to šlo už tak tři dny. Zrovna sem vycházela ze školy a chtěla zamířit na základnu. Najednou sem uslyšela hroznej kravál. Vzhlédla sem. Musela si zastínit rukou oči. Byla to...jakasi podivná stíhačka typu...shutle. Byla černá a měla červený okno.  To musí být lod toho e ehm Rena. Něco mě ale nutilo počkat než přistane. Vysroupila z ní Isa! A Kylo Ren. Povídali si spolu. Ikdyž sem na ni byla naštvaná, a nelíbilo se mi že se baví s tou zrůdou, byla sem ráda že je v pořádku. Čekala sem až ke mě dojdou. Vypadalo to, že si mě nevšimli. Pomalu sem chtěla odcházet, když se Kylo najednou zastavil. S někým mluvil. Asi přes vysílačku, nikoho sem neviděla. Isa se otočila a všimla si mě. Běžela sem k ní a objala ji.
,,Seš v pořádku!?" Musela sem to vědět.
,,Jo. Budu tam chodit každý den." Prý že vadí jen nějakýmu Huxovi. No to je jedno. Rozhodla sem se, že jí neřeknu že sem u odboje. Zašli sme spolu do místní kavarný.