Best Win of All [Larry]

Chapter 5

„Včera jsem tě tady viděl," dostal jsem ze sebe a ve stavení poté zavládlo naprosté ticho. Jen meluzína sem tam hvízdla skrze díry v polorozpadlém obložení.

Louis se stále neměl ke slovu a jeho tvář působila hrozně strnule. Poté si jen začal rozpačitě prohlížet dveře. Nejspíš začal smýšlet o útěku. Bál se mě. Mohlo se mi předtím zdát cokoliv, ale nic z toho nebyla pravda. Měl ze mě absolutní strach. A já mu to nemohl mít za zlé.

Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že navštívit ho tady - uprostřed ničeho a ještě k tomu v noci, bude v pořádku. A ještě se mu přiznat, že jsem ho šmíroval už i minulou noc. Musel si o mě udělat pěkně nehezký obrázek. „Já... nechtěl jsem tě vyděsit. O nic nešlo, přísahám. Já..." Slova mi došla, když to stále vypadalo, že Louis už se rozhodl, čemu bude věřit.

Rozhodl se věřit sobě.

„S těmi bruslemi stejně moc daleko neutečeš," upozornil jsem ho tedy alespoň na tohle. Tam venku bylo nejméně čtyřicet centimetrů sněhu, vraždící veverka a místy taky černočerná tma. Správcům parku nejspíš ušlo, že pár lampám po cestě už vyschly životní baterie.

„Alespoň se můžu pokusit," pošeptal potichu a hlas se mu zlomil. Byl ze mě naprosto hotový. Nejdříve mě viděl jako špióna nějaké policie, co ho chce zatknout za nehodu jeho matky a teď už jsem povýšil na masochistického vraha, který se ho rozhodl sprovodit ze světa. To jsem to teda dopadl.

„Zkusit to můžeš, ale já budu sedět tady a doufat, že se vrátíš, abychom si mohli trochu pokecat." Zasunul jsem si ruce do kapes, natáhl před sebe nohy a zaujal tu nejvíce ležérní pozici, aby viděl, že se vážně nechystám ho jít honit, když on už se na ty nohy vážně zdvihl a popojel k východu. „Nechci ti ublížit, Louisi. Naopak. Chci ti pomoct," zašeptal jsem ještě potichu, když se dveře chaty otevřely a dovnitř se vnesl chladný skoro až mrazivý venkovní vzduch.

Následovaly dvě minuty ticha, ve kterých mi táhlo na záda. Nakonec průvan ustal a po ledě se roznesl velmi známý zvuk ostří prodírající se skrz něj.

Musel jsem se pousmát.

Zastavil se až kus ode mě, kde naposledy nabral tenkou vrstvu ledové skluzavky a nakonec ten zvuk utichl úplně. „Proč jsi mě tu včera špehoval?" Padla otázka z jeho úst. Podíval jsem se směrem k němu a věnoval mu trochu upřímného očního kontaktu.

„Já tě nešpehoval. Procházel jsem se tady a uviděl světlo. Prostě jsem tu na to náhodou narazil a byl jsem zvědavý, co tu kdo dělá. Měl jsem za to, že všichni jsou dole a slaví," odpověděl jsem mu popravdě. „Chvíli jsem tě pozoroval, proto jsem ráno věděl, že to dokážeš. Nic víc. Nechtěl jsem tě rušit, tak jsem zase odešel," přiznal jsem mu.

„Proč jsi to neřekl už ráno?" Další otázka zazněla z jeho úst, ale hlas mu vibroval. Vypadalo to, že o tom přemýšlí. Že přemýšlí o věcech, které jsem mu řekl.

„Viděl jsi proč. Máš trochu obtížněji předvídatelné reakce a já nechtěl, ať si s tím děláš starosti tam před ostatníma. Věř mi, nemám v úmyslu ti jakkoliv ublížit."

V hlavě mu to chvíli pracovalo, ale nakonec se rozhodl vrátit se na své místo a posadit se na bednu kousek přede mnou. „Věřím ti. Po dlouhé době jsem se rozhodl někomu věřit, tak se radši snaž, ať toho nelituju. Nevím kolik zklamání ještě unesu," řekl sklesle.

Nechtěl jsem ho zase vidět upadat do té své letargie. Potřeboval jsem něco, čím bych ho udržel v tomhle světě. Ve světě, kde byl ochotný se se mnou bavit a ne jen kývat hlavou na znamení. Vsadil jsem na kapku humoru. „Možná tu spolu ztvrdneme celou noc, když je venku ten vraždící maniak."