Destructive Storm [CZ] ✓

4. | Postarám se o ni

„Co tady sakra děláš?" zeptala jsem se Ryana šokovaně. Nečekala jsem, že ho ještě někdy uvidím. Myslela jsem, že už je dávno pryč. A on tu mezitím seděl přivázaný ke stromu už bůhvíjak dlouhou dobu.

Ryan se zhluboka nadechl a chvíli na to se rozkašlal. Všimla jsem si, že mu z tržné rány na tváři tekl potůček krve. Rovněž jsem si nemohla nevšimnout podlitin na jeho pravém oku.

„Zmlátil tě někdo?" zašeptala jsem.

„Kathleen," zašeptal slabým hlasem, „teď mě musíš poslouchat."

„Dobře," přikývla jsem, „ale pořád jsem na tebe neuvěřitelně naštvaná, abys věděl. Neodpustila jsem ti."

„Oni pro nás přijdou," zašeptal slabým hlasem, aby náš rozhovor nikdo neslyšel a já se k němu nenápadně naklonila, abych jeho slova slyšela zřetelněji. „A já po tobě chci jediné, Kathleen," odmlčel se, „musíš mi věřit a já nás odsud dostanu."

„Jak bych ti mohla věřit?" povytáhla jsem na něj své obočí. „Jak po mě něco takového vůbec můžeš chtít po tom, co jsi nás opustil?"

„Chtěl jsem se vrátit, ale nešlo to," zašeptal, „je mi líto, že jsem tě zklamal."

Na jeho slova jsem pouze přikývla. Nevěděla jsem, co na to říct. Ryan možná tvrdil, že se chtěl vrátit, ale jak bych mu mohla věřit? Byl to pouze jeho úhel pohledu. Možná ho Emma chytila, když od nás utíkal Atlantou. Na druhou stranu ho však mohla najít přesně v tu chvíli, kdy se k nám vracel zpátky.

„Co chceš teda dělat?" zašeptala jsem odhodlaná k tomu, že na jeho plán kývnu, ať je jakýkoli.

Ryan mi prozradil svůj plán, který se mi zdál dost šílený. Ale musela jsem na něj kývnout, protože nám nic jiného stejně nezbývalo. Můžeme se o něco pokusit, nebo tu můžeme čekat na smrt. A já jsem rozhodně nechtěla zemřít rukama obyčejné mladé dívky.

Náš plán spočíval v tom, že vyvoláme rozruch. Se svázanýma rukama se to sice dělá těžko, ale Ryana napadlo, že bychom mohli sehrát scénu. A mě přišlo, že to bych mohla zvládnout bez jediného zaváhání. Přeci jen jsem na něj byla nehorázně naštvaná.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě takhle opustil!" zakřičela jsem z plných plic. „Jak jsi to jenom mohl udělat, Ryane? Já jsem ti věřila!"

„Jak bych to s tebou mohl vydržet, když jsi tak neschopná a sobecká?" ozval se a já si všiml, jak na mě nenápadně mrkl. Asi mi tím chtěl naznačit, že svá slova nemyslel nijak vážně. Cítila jsem se hrozně, protože já ty své rozhodně myslela vážně.

„Jestli já jsem sobecká, tak co v tom případě seš ty?" bránila jsem se. „Věděl jsi moc dobře, že se neumím bránit, a nechal jsi mě tam! Bylo ti úplně jedno, jestli umřu!"

„Máš pravdu!" vykřikl. „Bylo mi to úplně jedno, Kathleen! Chtěl jsem se od tebe jenom dostat pryč, protože mě přivádíš k šílenství! Možná by bylo lepší, kdybys zemřela!"

Povedlo se mi se falešně rozbrečet, což celé naší scéně jistě dodalo na pravosti. Ryan se na mě starostlivě podíval a já okamžitě vykřikla: „Já tě tolik nenávidím, Ryane!" Nechtěla jsem, aby nás prozradil. Byli jsme na dobré cestě.

„Seš neuvěřitelná-"

„Dost!" ozval se dívčí hlas a já svůj pohled odtrhla od Ryana a zahleděla se před sebe.

Směrem k nám kráčela poměrně vysoká zrzavá dívka – Emma. Oblečená byla do zbrusu nového oblečení, které na sobě dneska v obchodě neměla. Úzké černé džíny obepínaly její úzké nohy a bílé tílko skvěle zvýrazňovalo její křivky. Přes tílko měla přehozenou rozepnutou černou koženou bundu, zjevně aby jí nebyla zima.