Pouto dvou andělů.

Kapitola 7.

Daisy nevěřila vlastním uším. Adoptovaná. To slovo se jí ozývalo v hlavě pořád a pořád dokola. Jak mohla být adoptovaná? Vždyť má fotky se svými rodiči. Fotky, na kterých je ještě jako nemluvně.

„Ty lžeš! Moji rodiče mě neadoptovali. Kdyby ano, tak by mi to řekli. Jsem jejich dcera! Jejich dítě!" Daisy Jacovi nevěřila ani slovo. Jenom na něho celou dobu křičela ty samé věty pořád dokola. Kdyby byla adoptovaná nechovali by se její rodiče jinak? Nebyli by přeci tak milí, kdyby byla cizí dítě.

„Věř tomu nebo ne, ale byl bych radši, kdyby to byla lež. Poznal jsem něco podobného jako ty. Vím, jak se cítíš." Jace měl na obličeji upřímný a lítostný výraz.

„Ne to teda nevíš." Daisy se zvedla ze židle a začala chodit z jednoho místa na druhé. Jednou rukou si zajela do vlasů a zatahala za ně. Jako kdyby si mohla ulevit od bolesti tím, že si je všechny vytrhne. Nikdo z nich nemohl vědět co cítí. Jak jí je. Nebo jakou bolest jí přinesla ta slova, co Jace pronesl.

„Jak víš že jsem adoptovaná?" Vypadlo z ní najednou. Její hlas se třásl. Sama ani nevěděla, co říká. Neuvědomovala si ani, že mluví. Ústa se jí hýbala, ale ona jako kdyby neslyšela ani jedno jediné slovo.

„Našel jsem u tvých rodičů souhlas k adopci. Nebyli tam napsaní tvoji praví rodiče."

„Ne. Ne, to není možné." Křičela. Za chvilku nastalo dlouhé ticho. Daisy pořád chodila sem a tam. Pořád si něco pro sebe mumlala. Její kroky a šeptání byl jediný zvuk, který zaplňoval knihovnu. Pak se zastavila s pohledem upřeným na dveře. Musím ven. Musí se dostat pryč. Co nejdál od nich. Měla pocit, že jestli neodejde a nenadechne se čerstvého vzduchu udusí se.

„Já ... Musím jít ven. Teď tady nemůžu zůstat." V jejím hlase nebyla ani jediná známka klidu. Naopak byl její hlas plný rozpaků, strachu, bolesti a smutku. Její oči se začaly lesknout a její tvář zbledla. Nejen že měla pocit, že omdlí, ještě v krku začínala cítit žluč a kdyby dnes něco snědla, zcela určitě by to už vyzvracela.

„Nemůžeš jít ven. Nikdo se nesmí dozvědět o lovcích stínů. Musíš zůstat tady." Řekl někdo za ní. Alec. Jeho hlas slyšela už tolikrát, že ho poznala i když k němu byla zády. Možná měl pravdu. Kdyby se lidé dozvěděli o lovcích stínů démonech a všem tom co se právě dozvěděla, na celém světě by vypukl chaos. Ale kam měla jít, aby se uklidnila. Kdo z nich by jí mohl uklidnit? Říct, že je vše v pořádku a zároveň by jí nelhal. Potřebovala právě u sebe rodiče. Potřebovala lidi, co jí znají. Ale znala opravdu ona je?

„Já tady nemůžu zůstat. Ani nechci. Nechci se dozvědět něco dalšího co mě bude ranit natolik, že budu ještě víc na dně." Slzy už jí tekly po tvářích a po krku. Kolena se jí začala třást a všichni si toho všimli. Ač se snažila stát pevně na zemi.

„Daisy já... Já vím, kdo byli tvoji praví rodiče..." Začal Magnus Chtěl, aby všichni věděli, z jaké rodiny je, ale než stačil říct něco dalšího, Daisy na něho začala také křičet.

„Ne! Mlč! Já už nechci nic slyšet, nevěřím vám ani slovo." Řekla Daisy a vyběhla z knihovny. Slyšela, jak se dveře s bouchnutím zavřely, což znamenalo, že se za ní nikdo nevydal. Alespoň, že ji nechali samotnou. Nevěděla, kam má jít. Ani co dělat. Domů nemohla. Znovu by ji našli a přivedli zase do Institutu. Šla tedy po schodech do posledního patra a tam si našla okno ze kterého by mohla vylézt na střechu. Jedno našla, a i když nebylo jednoduché se z něho na střechu dostat, povedlo se jí to. Přešla po střeše až ke kraji, který byl směrem na západ. Muselo být už dost pozdě. Na nebi se už začali dělat červánky. Kolik je asi hodin? Pomyslela si. Ovšem spíš, než kolik je hodin jí zajímalo, jestli se o ní její rodiče bojí. Jestli ji hledají a strachují se kde je, co se jí mohlo asi stát, že není doma. Posadila se a koukala před sebe na zapadající slunce. Pohled na západ neb východ slunce ji vždy uklidňoval. Doufala tedy v to, že jí pomůže i teď. Nedokázala přestat myslet nad vším co se stalo. Pořád dokola přemítala, co jí řekli. Když jí do obličeje foukl lehký závan větru, zhluboka se nadechla. Měla pocit, že nedýchala od té doby, co Jace pronesl slovo adoptovaná. Znovu to sloho. Jen při myšlence na něj se já draly slzy ven. V hrudí jí drtila jakási neviditelná síla a ona se nadechla a co nejhlasitěji a nejsilněji začala křičet až ji z toho bolelo v krku. Bylo jí jedno, jestli si poškodí hlasivky. Potřebovala ze sebe dostat tu tíhu. Jakmile ji došel dech pokrčila nohy a přitiskla si je rukama k tělu. Ze všeho nejvíc litovala, že se tenkrát v noci šla podívat do té uličky. Kdyby to neudělal, nic by se nestalo.