Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝STAČIL JEDEN JEDINÝ PŘÍPAD, PÁR ŠKOBRTNUTÍ, NĚKOLIK CHVIL, KDY JEDEN DRUHÉMU ZACHRÁNILI ŽIVOT, A TAKY JEDNA POMOCNÁ RUKA A TA DRUHÁ, KTERÁ JI PŘIJALA.❞

„Á, dobré ranko! Vyspal ses nám do růžova?" protáhl posměšný mužský hlas, jenž se ozval okamžitě, sotva Blaise otevřel dveře od kanceláře. V tu chvíli, ještě značně ospalý a nevrlý, zatoužil po svém kolegovi něco hodit, ačkoliv v hloubi duše byl rád, že má po svém boku někoho jako je on; někoho veselého a sarkastického, kdo trefnou poznámkou či bláznivou myšlenkou projasní okolní auru zakrytou černým závojem.

„Dej mi pokoj," odpověděl mu nabručeně a první věc, kterou udělal, bylo to, že do konvice nalil vodu. Byl příšerným závislákem na kafi a sladkém a vždycky se staral o to, aby ve skříňce a v šuplíku měli zásoby nejrůznějších sušenek a čokolád. Když se místností nesla vůně kávy a na jazyku si pohrával se sladkostí čokolády, jeho nálada byla rázem veselejší a mysl jasnější.

„Nedám. Teď ti začíná peklo, kamaráde. Možná jsi měl minulou noc radši věnovat spánku a ne postelovým hrátkám," dobíral si ho neustále a Blaise věděl, že se jeho poznámek jen tak nezbaví. Zatímco se vařila voda, otočil se k němu čelem a věnoval mu úšklebek.

Ronald Weasley s ním sdílel kancelář prakticky od okamžiku, co oba nastoupili do zaměstnání. Zpočátku měl Blaise pocit, že je to snad zlý sen. Oba tvrdili, že jim to spolu fungovat nebude, a že se navzájem zabijí dřív, než společně vkročí do terénu, aby splnili zadaný úkol. Ale nebylo tomu tak. Našli si k sobě cestu docela brzy, a to díky stejnému humoru a Hermioně Grangerové. Stačil jeden jediný případ, pár škobrtnutí, několik chvil, kdy jeden druhému zachránili život, a taky jedna pomocná ruka a ta druhá, která ji přijala. Ten jeden případ je spojil a udělal z nich opravdové přátele, parťáky, kteří bez sebe nedali ani ránu.

Blaise by si nikdy nepomyslel, že se z jeho někdejšího nepřítele a spolužáka vyklube někdo, koho bude mít rád a kdo bude mít rád jeho. Ačkoliv si občas oba dva lezli na nervy, i tak se nikdy vážně nepohádali a mnohdy stačila jedna jediná hláška, která způsobila výbuch smíchu, projasnila nekonečnou noční směnu a zahnala do neznáma onen malý nešvar a nepříjemné ticho.

„Někdo z nás dvou si musí užívat života. A já si ty prosté radosti nehodlám odpírat, když jsou mi servírovány jako na stříbrném podnose," opáčil Blaise vyrovnaným hlasem, popadl dózu s kávou a zatřepal jí. „Dáš si taky?"

Ron přikývl a na tváři se mu objevil kyselý úšklebek. „Jsem tu sotva půl hodiny a už mám pocit, jako bych tu seděl celou věčnost. Nenávidím tohle nudný papírování, takže jestli mi neuděláš kafe, asi tu brzo usnu. Chybí mi nějaká akce, kamaráde."

„A já myslel, že máš akce a umírání už plné zuby. S Harrym sis toho užil až až, ne?" podotkl Blaise a začal oběma chystat kávu. Z poličky sundal Ronův hrneček a taky ten svůj - byl na něm nakreslen kostrbatý had a Blaise se musel pokaždé usmát, když na něm ulpěl pohledem. Stále ho dojímalo to milé gesto, jež pramenilo z podstaty té milující dětské dušičky malého chlapce.

„No, kdybych už toho měl plný zuby, tak už tady asi nesedím," zazubil se Ron a ohýbal růžek pergamenu. „Ale nezamlouvej to. Měl jsi dnes divokou noc?"

„Rozhodně byla zábavnější než ta tvoje," opáčil Blaise posměšně a nalil do hrnečků vodu skoro až po okraj.

„Byla hezká?"

„Ta noc? Samozřejmě, měsíc už dlouho nebyl tak jasný -"

„Ne, ty pitomče," protočil Ron očima. „Ta holka přece."

„Ach tak, jistě, jistě," zamumlal si pro sebe Blaise a opřel se bradou o ruku, prsty zakrývaje svůj úsměv. „Co je ti vůbec do toho? Myslel jsem, že jsi zadaný."

Ron krátce zamrkal a zabručel. „To jsem. Ale snad se ještě můžu zeptat na holku svýho kamaráda. Blaise Zabini bude mít určitě zase něco extra."

„Ona není moje holka," poznamenal Blaise ledově a položil před něj hrnek s kafem, odcházeje vzápětí ke svému stolu. A tady byla konverzace o jeho včerejší noci, kterou strávil pro Rona neznámo kde, u konce. Zrzavý muž vždycky poznal, kdy se Blaise uzavírá do sebe a v mysli se ztrácí neznámo kam. V ten okamžik bylo lepší jej nechat být. Ron věděl, že Blaisův život nebyl tak lehký, jak si všichni mysleli, ale bližší informace o tom neměl. Nechtěl jej nutit k tomu, aby se mu vyzpovídal. Doufal, že až bude Blaise připravený o tom mluvit a bude se mu chtít svěřit, udělá to. Ron se mu ale vždy snažil připomínat, že je mu oporou.

Blaise se posadil ke stolu a rukou si přejel po unavené tváři. Nechtěl být na nikoho ze svých přátel nepříjemný, ale občas se nedokázal udržet, někdy jim zkrátka musel dát najevo, že to stačí, že je to už moc. Nedokázal se pořád usmívat, bylo to únavné, nemožné a nereálné a on nesnášel lhaní. Ale paradoxně lhal sobě i svým blízkým každou chvíli. Pro dobro jejich i pro to svoje.

Ona není moje holka.

Bývaly časy, kdy po Daphne Greengrassové toužil snad každý mladík v jejich ročníku, Blaise nevyjímaje. Ale teď, když ji mohl mít, jeho zájem jaksi opadl, povrchní city už dávno vychladly a ztratily se v místě, kde zakotví všechny nešťastné lásky. Daphne dospěla, už si nezahrávala s vášnivou láskou mladých hochů, nedrtila podpatkem na prach jejich srdce, která jí naivně darovali. Ne, ona teď toužila po lásce, která ustojí všechna úskalí. A zalíbení našla v Blaisovi, kterému i nadále tvrdila, že pro ni jejich noční schůzky stejně jako pro něj nic neznamenají. Ale Zabini tušil pravdu a bylo mu proto ještě hůř.

Z přemýšlení jej vyrušilo krátké a ostré zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupil brýlatý mladý muž, jehož tmavé vlasy byly jako vždy rozcuchané do všech světových stran. Mračil se a zelené oči byly naplněné obavami a nespokojeností. Blaise a Ron si vyměnili pohled.

„Dobré ráno, pánové," pozdravil je Harry Potter a posunul si brýle blíže ke kořeni nosu. „Vidím, že máte spoustu práce. Bohužel tu mám ale jednu neodkladnou záležitost - před pár minutami došlo hlášení o dalším útoku Smrtijedů."

Blaise skryl potutelný úsměv. „Co jsi to říkal, lasičko? Že ti chybí nějaká akce?"

Ron na něj vyplázl jazyk a už si oblékal bundu. „Je načase chytit pár zakuklených pitomců."