Pouto dvou andělů.

Kapitola 8.

Daisy byla vyčerpaná. Od včerejšího dne nejedla ani nespala. Odmítala s kýmkoliv, kdo přišel před dveře pokoje, mluvit. Ani s Michaelem si nepromluvila a Jacovi napsala děkovný dopis za to, že jí zachránil život na list ze sešitu, který v pokoji našla, ale to bylo vše. Tolik jí ublížila slova, jenž jí řekl. Nikdy by jí nenapadlo, že Palmerovi nejsou její praví rodiče. Chovali se k ní tak hezky. Starali se o ní, pomáhali, utěšovali. Udělali toho pro ni tolik, že by nikdy nikoho nenapadlo, že je Daisy ve skutečnosti cizí. Celou noc nad tím Daisy přemýšlela. Proč jí neřekli pravdu o její minulosti? O tom, že není jejich pravá dcera. Byla zklamaná. Nebo si mysleli, že by to nepochopila? Když už se začalo rozednívat Daisy si vzpomněla, že nemá s sebou žádné oblečení. Potřebovala se vrátit domů. Byla si ale téměř na sto procent jistá, že jí nepustí. Po tom, co udělala minulý den by se ani nedivila.

Najednou někdo zaklepal na dveře. „Daisy! Daisy slyšíš mě?" Za dveřmi byl Michael. Daisy mu odpověděla jednou ranou pěstí do dveří. Měla poškozené hlasivky a když zkoušela promluvit nahlas, cítila bolest. Ne však takovou, jako když zkoušela hýbat s druhou rukou.

„Měla bys něco sníst. Nejedla jsi už téměř dva dny." Daisy to už nevydržela a začala na něho křičet. „Nemám hlad ani chuť na jídlo!" Její hlas zněl, jako kdyby polykala sklo.

„Páni, ty se mnou už mluvíš?" Pronesl Michael lehce sarkasticky.

„Neboj se není to na dlouho." Ujistila ho a zvedla se ze země. Krev jí vřela v žilách a ona se hodně přemáhala, aby neotevřela dveře, Michaelovi neuštědřila poliček a pak neutekla z Institutu.

„Aha. Hele, když nemáš chuť na jídlo tak mi alespoň řekni, co chceš a já se ti to pokusím obstarat. Možná by nebylo úplně od věci, kdybys mě nechala tě ošetřit. Pochybuji, že nemáš nic s rukou, když tě můj táta chytil, jak jsi padala ze střechy." Zkusil to znovu Michael.

Jak mohl vědět, že má Daisy něco s rukou? Možná ji viděl, když padala, ale nemůže vědět, jestli je zraněná.

„No tak, nehraj to na mě. Už se mi něco podobného stalo, jen to bylo na stromě a chytil mě Simon, ale měl jsem vykloubené rameno. Když to špatně sroste, je to pak celkem průšvih."

Daisy se rozmýšlela, jestli má otevřít dveře a nechat Michaela, aby se o ní postaral, ale nakonec usoudila, že radši ne. Místo toho řekla: „Fajn. Chci domů. Chci si vzít svoje oblečení a věci. Klidně se sem zase vrátím, ale potřebuji své oblečení. Nemůžu tady chodit v jednom tričku, džínách a tvojí bundě." Slyšela, jak se Michaelovi najednou ztišil dech. Jako kdyby úplně přestal na chvíli dýchat, nebo odešel.

„Tak já se zeptám, jestli ti něco půjčí. Pak se už konečně otevřeš?" Zeptal se co nejmileji.

„Ty jsi mě asi neposlouchal." Daisy zněla už hodně naštvaně a čím déle a hlasitěji mluvila, tím víc jí zrazoval hlas. Jednu ruku měla zaťatou v pěst a nehty si zarývala do dlaní, druhá jí vysela nehnutě podél těla. „Já chci svoje věci. Nechci věci po nikom z vás."

„Vážně?" Michaela její věta překvapila. Podle hlasu Daisy usoudil, že řekla něco, co ho pobavilo. „A tak proč máš tedy moji bundu?" Připomněl jí.

Daisy ze sebe bundu sundala. Když se z ní ovšem snažila dostat, několikrát sykla bolestí. Jakmile stála v pokoji pouze ve svém oblečení otevřela dveře a hodila po Michaelovi jeho bundu. Ta spadla do tácu s jídlem a ušpinila se. Pak zavřela dveře a sedla si znovu před ně. Opřela se o ně zády, aby zabránila případně komukoli vstoupit dovnitř. Ovšem jak si sedala a zády narazila do dveří zabolelo ji opět v rameni. Daisy zasténala o dost hlasitěji. Musel to slyšet. Řekla si sama pro sebe v hlavě. Pro její štěstí ale Michael pak odešel i když podle toho, jak šel rychle a celkem dost dupal, musel být naštvaný. Nejspíš tím, jak mu hodila bundu do jídla a tím ji zašpinila. Na Daisy toho bylo už znovu moc. Nemohla do ničeho mlátit nebo se vykřičet, protože už tak byla dost fyzicky zraněná, začala tedy znovu brečet. Brečela spoustu hodin. Pak toho ale litovala. Začala ji strašně bolet hlava a měla pocit, že každou chvílí začne zvracet. Bylo jí opravdu mizerně. Potřebovala alespoň svoje věci. Rozhodla se tedy, že si pro ně dojde, aniž by se někoho prosila o povolení. Čekala do noci, do té doby, než si nebyla jistá, že už všichni budou spát. Vyplížila se z Institutu a pak běžela po ulici domů. Měla holé ruce a pruhovaným černo-bílým tričkem se vítr dostal snadno na její kůži. Ruce jí mrzly po minutě běhu, ale ani tak se nezastavila, dokud nebyla před domem.