Setkání z války /Vilkinhof/

Lístek

Ráno se David probudil bez Romana. Chvíli se jen tak rozhlížel po bytě a čekal co se stane. „Možná se mi to zdálo," pomyslel si David a přišlo mu to nejvíc reálné, jeho omámená mysl si vymyslela tohle. Zhluboka se nadechl a doufal, že si vymyslel celou Rubavu, ale když se postavil na nohy, přesvědčil se o opaku. „Sakra," zaklel potichu a pak spatřil na stole lístek. Moc dobře poznal kdo to psal, ne jen díky tomu, že se dotyčný podepsal, ale taky díky stylu písma. „Musel jsem do práce. Roman." David se jen pousmál, takže jeho tajné sny nebyly sny, ale realita. Nikdy nebyl šťastnější, že se dostal do Rubavy než teď. Ještě chvíli kus papíru držel v ruce a pak ho položil zpátky na místo. Neměl vůbec sílu, vracet se do normálního chodu, takže se vrátil zpátky do postele. Přehodil si přes hlavu peřinu a zase zavřel oči, klidně by usnul, kdyby ho neprobudil mobil. Byl jsi jistý, že dneska nemá službu, takže se nenamáhal otevřít šuplík, aby se podíval. Křečovitě sevřel svoje víčka k sobě a snažil se ignorovat mobil. 

Probudil se až někdy okolo večera, poznal to, protože byla v jeho bytě tma. Chvíli jen tak ležel a díval se do zdi. Přemýšlel nad vším co se poslední dobou stalo, ale než se ho stihla jeho mysl zeptat na otázku, která by ho užírala další pár dní, otevřeli se dveře. Najednou se rozsvítilo a David si opět přehodil peřinu přes hlavu, protože se mu do očí nahrnuli slzy, celou dobu tu byl ve tmě a najednou světlo. Po chvíli se opět zhaslo. „Promiň," ozval se hlas Romana. David jen něco nesrozumitelného zamumlal a dál se věnoval pozorování zdi. Nakonec se cítil méně sám, když se vedle něj Roman posadil. Každý Romanův pohyb byl jemný a opatrný, jeho prsty prohrabávali Davidovi vlasy, opět, chtěl mu dát nějak najevo, že je tu s ním a pro něj. Seděl u něj do té chvíle než si byl jistý, že David usnul, následně se odebral do koupelny.