A few minutes

Untitled Part 1

Trvá roky vybudovat si svůj sen… 
Měsíce připravit se. 
Dny zapojit se.
Minuty rozhodnout se.

Sychravý podzimní vzduch se již dávno přenesl do povzdálí a Londýn nyní ovládal studený, přímo až štípavý chlad. Zima byla přímo cítit ve vzduchu. Klasické prosincové počasí převzalo vládu a zcela smetlo nedávné nádechy sluníčka a nahradilo ho mohutnými, šedivými mračny, které znamenaly jediné.

Sníh se brzy snese na celé město a zahalí ho krásnou bílou pokrývkou, ze které nebude úniku. Možná se na pár dní budou muset zavřít silnice, dokud četa metařů nenapraví nepořádek způsobený naší milou, krásnou matičkou zemí a doprava nebude znovu otevřena a přizpůsobena hrozícímu nebezpečí na namrzlých cestách.

Možná se tím sníží počet obětí, jež každým rokem spíše narůstá, než aby klesal. Třeba se lidi konečně vzpamatují, a místo pořádání silničních honiček, jen aby se zrovna oni dostali do obchodního centra jako první, a stihli tak nakoupit zbývající dárky pro své ratolesti a vzdálené příbuzné, jež se nečekaně objeví u nich na Štědrý večer, si konečně uvědomí pravou podstatu Vánoc a nebudou své životy riskovat jen kvůli drobnostem, které stejně nemají tu pravou váhu štěstí na tvářích jejich milovaných.

Možná jím konečně dojde, že ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o posezení u výtečné večeře složené z několika chodů, které rodiče tak poctivě celé odpoledne připravovali, a konečně se jako pravá rodina, všichni sešli u velkého, jídlem zahaleného, stolu, kde budou mít jedinečnou možnost se zasmát historkám, jež se přihodily za celý rok, možná za posledních pár let, a na které tak rádi vzpomínají a stále dokola připomínají, jen aby někoho uvedli do rozpaků a mohli se všichni společně zasmát. Mohli se všichni společně pobavit.

Nebo je také možná napadne, že by letos, alespoň jednou, mohli udělat dobrý skutek a strávit tak přehnaně uznávaný a oslavovaný večer v přítomnosti někoho jiného, než svých blízkých. V přítomnosti někoho naprosto cizího, možná někoho nemocného…

Ale to se nikdy nestane. Kdo by se dobrovolně přihlásil do nemocnice, jen aby mohl pomáhat? Šířit skutečnou radost, nejen přetvářku, jež je tolikrát vídaná v rodinách, které jsou z celého toho kolotoče unavení a otrávení, avšak až přehnaně se to snaží skrýt za široké úsměvy, které nepůsobí jinak než děsivě.

Kdo by chtěl utéct z této pohromy plné přetvářek?

Možná by se opravdu někdo našel.

Možná jsou na zemi lidé, kterým nezáleží jen na sobě, na svém štěstí a blahobytu. Možná jsou mezi námi stále takové osoby, které se užívají života na plno a tak část svého času věnují těm, kteří takové štěstí nemají. Těm, kterým třeba zbývá posledních pár měsíců života. Nebo těm, kterým zbývají pouhé minuty.

Jedna taková duše seděla u dívky, jejíž krásný, dříve tolik veselý a optimistický obličej, byl nyní povadlý vyčerpáním. Držela dívku za levou ruku a prsty ji pomalu přejížděla po dlani, jejíž paže byla pomocí několika hadiček napojena na obrovské a příliš hlučené přístroje, jejichž obrazy neslibovaly nic dobrého. Dívka věděla, že umře. Obě to věděly. Přesto nedovolily pokročilému stádiu rakoviny mozkových buněk překazit jejich radost z Vánoc.