Real

týden 1. (6/13)

Zbytek vyučování potom probíhal docela rychle. Brunetka si dávala dobrý pozor, aby pana Stylese nikde nepotkala, jelikož nestála o žádnou další scénu. Nejhorší však na tom celém bylo a ona si to dobře uvědomovala, že většinu jejích myšlenek zabíral právě on. Nechápala proč. Snažila se ho z hlavy vytěsnit, ale nešlo to. Byl tam a zdálo se, že čím víc se ho pokouší vypudit, tím víc k ní přirůstá. Jakoby sílil z jejího odporu. Anebo si to všechno jenom namlouvala?

Zvonek zařinčel, ukončujíc tak poslední hodinu.

Brunetka zamířila k východu, kde se opřela o zeď, čekajíc na ty dva. Děti z nižších ročníků se hrnuly ven, domů. Ráda by se hrnula s nimi. Ona by dokonce utíkala. Nějak se v ní ty emoce shlukly. Všechny ty pitomé kecy jejích spolužaček o novém sexy profesorovi jí už pořádně lezly krkem a to běžel pořád ten samý den. Představa, že by to mělo trvat po celý školní rok, byla hrůzná.

Konečně je uviděla přicházet.

Trojice vyšla konečně ze školy a namířila si to rovnou k autobusu. Před přechodem, který rozděloval jejich cesty, se zastavili.

„Půjdem někam?" zeptala se Hanna.

Louis zakroutil hlavou. „Holky dneska přijedou z campu, takže je jedem přivítat."

„A ty?" kývla Hanna směrem k brunetce.

Brunetka chvíli mlčela a uvažovala, co podnikne. Nakonec se rozhodla, pro takovou zvláštní a rychlou variantu.

„Asi ne. Hele já budu muset jít do knihovny, tak čau zítra." Řekla a rozběhla se k přijíždějícímu autobusu, který jel pro ni právě v čas.

Hanna i Louis sledovali jejich odbíhající kamarádku s nechápavými výrazy. Věděli, že dnes neměla zrovna svůj den, ale tohle se u ní stalo snad poprvé. Byl to spíš blondýnčin styl, rychle odejít v záchvatu vzteku nebo nějaké jiné negativní emoce, ale Maddy? To k ní nesedělo.

Když autobus projížděl okolo chodníku, Maddy měla hlavu skloněnou nad hudebním přehrávačem a nevěnovala jim tak ani jeden pohled. Když si byla jista, že už ji ani jeden z nich nemůže vidět, vyhlédla z okna. Bylo jí na nic. Tohle nebyla její parketa. Většinou si dokázala uchovat chladnou hlavu a nedávat přednost spontánním emocím, ale v té chvíli jí to přišlo jako jediné východisko. Už chtěla být někde jinde a hlavně sama. Nelhala, do knihovny opravdu mířila. Vlastně se nemohla dočkat, až tam bude. Knihovna ve čtvrti, kde žila, byla jedna z těch menších, ale překypovala klidnou atmosférou. Byla jako její druhý domov.

Na cestu k domu se takovým myšlenkám úplně oddala a téměř tak promeškala zastávku, na které měla vystupovat. Na poslední chvíli vyběhla z autobusu, načež se za ní děsivě přibouchly dveře. Řidič jí poslal jeden výhružný výraz, nastartoval a odjel. Brunetka si z takové příhody už nic nedělala, vlastně nevnímala skoro vůbec nic. Nevěděla, jak se má cítit. Něco ji vyhodilo ze starých vyjetých kolejí.

Doma vyběhla do pokoje, pustila batoh a začala ze sebe shazovat oblečení, které přistávalo všude kolem ní. Bylo jí jedno, že dělala nepořádek. Z nejspodnější poličky skříně vytáhla šedivé vytahané tepláky a zmuchlané černé tričko. Oblékla si to. Z věšáku stáhla tmavou mikinu, kterou si rychle navlékla a přes hlavu si přetáhla kapuci. Vzala Dickense, průkazku, klíče, mobil se sluchátky a vyběhla ze dveří.

Knížku s průkazkou jemně svírala v ruce, zatímco klíče a mobil měla nacpané v teplákové kapse, co nejníž. Neměla zapotřebí, aby se stala ještě nějaká nehoda, ne dnes. V uších měla sluchátka, která jí dělala doprovod snad na každé cestě. Vnímala klidnou skladbu, která právě hrála a pochodovala stále vpřed, přemýšlejíc nad dnešním zvláštním dnem.